JimLock

Slash povídka z BakerStreet popisující události předcházející Reinchenbach fall. 

„Sherlocku, sakra, co je to s tebou?“ John se na něj mračil.

„Nic, co by mělo být?“ zavrčel a dál trucoval na pohovce k Johnovi otočen zády.

„Ale no tak, od chvíle, cos vydedukoval, že mám rande, se chováš uraženě.“

„Zruš to!“ otočil se na něj Sherlock.

„Proč?“

„Chci se s tebou dívat na televizi, to tě baví, ne?“

„Baví, ale ne, když můžu jít na rande.“

Sherlock se zamračil a zase ukázal záda. John nejistě přešlápl.

„Mohl bych ho odložit na jindy,“ ustoupil nakonec.

„Ne, zruš ho! Nechci, aby ses s ní kdykoli sešel!“

„Proč?!“

„Nelíbí se mi!“

„Ale mně ano!“

„Tak si jdi,“ zabručel Sherlock do zdi. John si vzal telefon a bundu a skutečně odešel. Sherlock vztekle praštil do opěradla. Posadil se a natáhl pro telefon.

Pokud to stále platí, přijď v sedm do Gardens restaurant. SH Zpráva odeslána. Blesková odpověď: Nemůžu se dočkat! JM Sherlock si zadumaně telefonem poklepal na bradu, pak ale vstal a šel si dát sprchu. Zahleděl se do skříně, nakonec se rozhodl pro fialovou košili. Možná pro způsob, jakým si ho v ní John prohlíží, když si myslí, že ho Sherlock nevidí. 

Objednal si taxi a pustil se do hraní na housle. John se teď muchluje s nějakou pitomou nánou. Trhal smyčcem a housle vyluzovaly agresivní skřípání.

„Co je to za hrozný zvuk?“

„To nic, paní Hudsonová,“ zavrčel. „Běžte pryč!“

„Taxi je tady,“ pípla paní Hudsonová a odběhla. Sherlock nevybíravým způsobem odhodil housle do křesla, vzal si kabát a vyběhl z bytu. Cesta byla dostatečně dlouhá, aby se stačil vydýchat a potlačit vztek. Vyskočil z auta a zamířil ke Gardens. Bylo ještě něco před sedmou. Na příjezdové cestě zahlédl Jima. Také ho zpozoroval a zamířil k němu. Chtěl mu podat ruku, Sherlock si ho namísto toho přitáhl a nešikovně přitiskl rty k jeho. Odtáhl se a zpozoroval Jimův překvapený výraz.

„Jestli to bylo tak zlé, je to tím, že v těchto věcech nemám zkušenosti.“

„Ne,“ Jimovy oči se třpytily, „bylo to perfektní.“

„Fajn, tak si jdeme objednat pokoj,“ Sherlock vzal Jima za zadnici a tlačil ho k budově.

„Ccože?! Já myslel, že sem jdeme na jídlo.“

„To můžou přinést i na pokoj.“

„Ale, opravdu chceš tak spěchat? Je to naše první schůzka.“

„Copak tě nenapadlo, že by to tak dnes mohlo skončit?“

„To ano, ale…“

„Tak pojď.“

„Dobře…“ Jim odtáhl Sherlockovu ruku ze svého pozadí a na místo toho ji stiskl. Sherlock si jen prohlédl jejich spojené dlaně a kráčel dál bez jediného slova k budově.

„Jeden pokoj s velkou postelí,“ Sherlock recepčnímu hodil pár bankovek a převzal klíč. Vzal Jima za ruku a táhl ho chodbou.

„Vlastně jsem už ani nedoufal, že mi napíšeš,“ usmíval se Jim. „Pořád nevěřím, že jsme tu spolu. Co jsi řekl Johnovi?“

„Nic, je někde na rande s nějakou holkou.“

„Aha, škoda, mohli jsme jít na dvojité rande.“

„To jistě. Možná příště.“

Přišli na pokoj a Sherlock si odložil kabát. „Tak jak se to dělá?“ vzal Jima a vrhl se mu po zipu kalhot.

„Proboha Sherlocku,“ Jim zapištěl a chytil jeho ruce. „Kam tak spěcháš? A neobjednáme si něco k jídlu?“

„Až pak.“

„Uhm, dobře.“ Jim pohladil Sherlocka po tváři a odhrnul mu pramen kučeravých vlasů z čela. Pohlížel do jeho očí a utápěl se v jejich modři. Pomalu se k němu přiblížil a zlehka se dotkl jeho rtů. Naklonil hlavu a políbil ho. Po chvilce mu Sherlock začal odpovídat. Jeho rty byly stále jistější. Objal Jimova záda a tiskl se k němu. Hlava se mu mírně motala, když se jeho jazyk v kroužcích proplétal s Jimovým.

„Johne,“ zašeptal, když se od něj mírně oddálil. Jim ho od sebe odstrčil a šokovaně na něj pohlížel. Sherlock se zapotácel, téměř upadl na zem. Podíval se na Jima, v hlavě měl zmatek.

„Já,“ Sherlock lapal po dechu a správných slovech. Natáhl k němu ruku, Jim ho však setřásl.  

„Vypadni odsud,“ zavrčel, hlas se mu zlomil. Jeho oči se plnily slzami. Rychle odvrátil pohled. Sherlock stáhl ruku, vzal si kabát a přešel ke dveřím.

„Je mi to líto, Jime.“

„Řekni Johnovi, co k němu cítíš, ještě dnes.“ Jim k němu otočil pohled, slzy mu stékaly po tvářích, přesto se mu podařilo slabě usmát. „Bude z vás skvělý pár.“ Sherlock kývl a vyšel z pokoje. Jim padl na postel, dlaněmi si zakryl obličej a rozvzlykal se.

            Sherlock seděl v taxi a jel domů. Proklínal se za to, že si své city, nyní tak jasné, nedokázal uvědomit už dřív. Že za Jimem šel jen proto, jelikož by s tím John nesouhlasil. Možná, kdyby večer políbil Johna, neodešel by a Jim by teď nebyl nešťastný. Kvůli němu. Vzpomněl si na jeho pohled, jak mu to mohl udělat? Splést si jména? Ne, myslel na Johna. Byl tam s ním a představoval si Johna! Vystoupil z taxi a dorazil domů. John ještě nepřišel. Sedl si do křesla, zvedl paže a spojil špičky prstů. Takto proseděl až do svítání. John se vrátil a vypadal šťastně.

„Ah, Sherlocku,“ usmál se na něj. „Rande dopadlo báječně, Rebeka je úžasná. Myslím, že jsem našel tu pravou.“ Odložil bundu a znovu se podíval na Sherlocka. „To tu tak sedíš celou dobu, co jsem odešel, a přemýšlíš nad případem?“

„Samozřejmě,“ odvětil Sherlock. „Nad čím jiným? A je pořádně složitý, tak mě přestaň rušit.“

„Ovšem,“ jdu si lehnout, v noci jsem toho moc nenaspal.“ John se zaculil a vyšel z obývacího pokoje. Sherlock se zoufale podíval na zavřené dveře, za kterými zmizel, a po tváři mu stékala slza.   

- Zpět na seznam povídek: ZDE -