Bylo
ráno… Asi něco okolo deváté, když Jim snídal ve velkém sále… Sám… Mycroft měl
práci a má se vrátit až ve dvanáct na oběd… V tom někdo zazvonil… Jim
začal přemýšlet, kdo to mohl být a nakonec usoudil, že asi pošta…
Sherlock
stál přede dveřmi do Mycroftova domu… No, by to spíše palác. Otevřel mu jeden
ze služebníků, co doma měl… Margareth mu vzala kabát „Dobré ráno pane Holmes…
Co Vás k nám přivádí?“ „I Vám Margareth… Včera jsem se domluvil
s Mycroftem, že se stavím, potřebuji něco probrat… Je u sebe?“ „Je mi líto
pane Sherlocku, ale pan Mycroft tu dnes dopoledne není… Má se vrátit až
k obědu“ „Oh… bude vadit, když tu na něj počkám?“ usmál se Sherlock…
Slovem „počkám“ myslel spíše: 'prošmejdím mu všechny věci a seberu si, co se mi
líbí…' „Pane Sherlocku, vždyť jste jeho rodina a víte, že tu jste skoro doma…
Určitě můžete zůstat ve svém pokoji.“
Jim
dojedl a odešel zpět do ložnice… Jeho pokoj byl naproti Mycroftovy pracovny
hned vedle pokoje Sherlocka. Natáhl se na postel, když v tom uslyšel, jak
někdo odemyká Mycovu pracovnu… Uklízečky tam v tuhle dobu být nemohly a že
by si Mycroft nechal něco poslat? Ne… zavolal by Jimovi a ten by mu to přinesl.
Musel to být někdo jiný… Ale kdo? Rychle se oblékl do svého domácího oblečení a
vyšel na chodbu. Toho, koho spatřil, vážně nečekal… Sherlock se dobýval do
Mycovy pracovny a to se Jamesovi ani trochu nelíbilo… Přeci jen tam trávil
s Mycem dost času a měl rád jisté soukromí… Rázně si odkašlal, což
Sherlocka vyrušilo a lehce nadskočil, jak i vystrašilo… Když se otočil, málem
ho klepla Pepka… Co ten tady dělá??? Přišel ho donutit znovu se zabít nebo co??
Nee, tentokrát ne… Podle toho, co měl na sobě, tady bydlí… BYDLÍ? To by
znamenalo, že on a Mycroft… Při té představě nevěděl, jestli se má smát a nebo
začít ječet… Zachoval ale klid a čekal, co se bude dít dál.
„Co ty
tady děláš??“ „Na to samé bych se mohl ptát já tebe…“ „není ti to trochu blbý vkrádat
se do kanceláře svého bratra?“ „trošku…“ „Co tu vlastně chceš, Sherlocku?“ „No
za tebou jsem nepřišel…“ „Takže za Mycem??“ „Mycem?? Oh bože…jasný…ty tu víc,
než bydlíš…“ „Žárlíš? Watson tě už nechce, když si našel Mary??“ „A kdopak za
to může?? Asi já??“ Sherlock dobře věděl, že to byl právě James, kdo ho donutil
skočit ze střechy a dva roky si hrát na mrtvého… pomalu se k Sherlockovi
přibližoval… šeptal mu do ucha… kdo ví co… ale ne nic pěkného, se zdálo…
v Sherlockovi to vře… je to na něm vidět… když ho pak James pohladil přes
zadek, už se neudržel a podrazil mu nohy a začal ho škrtit… James ihned
zareagoval a jen co popadl dech, přetočil Sherlocka dospod… věděl, jak ho
dostat… nechtěl ho zničit… byl to přeci jen Mycův bratr… ale věděl, jak se
k němu choval Sherlock… nebylo se čemu divit, ale… James ho prudce
provokativně políbil… rozhodl se, že ho dnes pořádně jen poškádlí, aby se už
neopovažoval vkrádat do Mycroftovy kanceláře… Sherlock vytřeštil oči a sevřel
rty, jak jen to šlo… když Jim zjistil, že je to marné, začal mu rozepínat
košili… Sherlock sebou mlel, jak nejvíc mohl… ale jeho zdravotní stav mu to
nedovoloval víc, než bylo třeba… Jim se zastavil u jizvy na jeho hrudníku… byla
ještě dost čerstvá a určitě i citlivá… James ji pomalu olízl… „Okamžitě přestaň
ty šílenče! Zbláznil jsi se???“ Sherlock dýchal přerývavě… nedalo se říct, že
to s ním nic nedělá… a Jim si toho všimnul… Pohladil ho přes vybouleninu
na kalhotách a v té chvíli nepozornosti Sherlock opatrně sáhl po držáku na
deštníky… oh díky Mycrofte…konečně ta tvá
úchylka k něčemu je… a praštil s ním Jima po hlavě… ten se složil
k zemi a zůstal ležet… Sherlock stále ještě v šoku, se s třesoucím
tělem zvedl, zapl si košili, sako a kabát a rychle zmizel… Jim zůstal ležet na
podlaze bez jediného pohybu… držák na deštníky s několika kapkami krve na
jeho rohu ležel opodál…
Mycroft zjistil, že si doma zapomněl telefon.
Jak se mu to mohlo stát? Vlastně si ze včerejška pamatuje jen útržky, ovšem
těch pár vzpomínek opravdu stojí za to. Jen se mu mihnou před očima, hned si
musí před sebe dát aktovku s papíry. Takto došel k limuzíně a nechal se zavést
domů. Před palácem stála sanitka a někoho nakládali dovnitř.
"Proboha!" Vyskočil z auta, sotva zastavilo a už se rozběhl k vozu.
"Co se stalo?" Nahlížel dovnitř. Zahlédl Jima s krvavým obvazem na
hlavě a zavrávoral. "Bude v pořádku?" Jeden z lékařů se k němu
otočil. "Nemělo by to být nic vážného, už se probral, ale dali jsme mu
tišící injekci a teď spí. Necháme si ho u nás přes noc na pozorování, zda nemá
otřes mozku." Mycroft se trochu uklidnil. "Co přesně se stalo?"
První mu odpověděla plačící hospodyně. "Pane, našla jsem ho před Vaší
pracovnou, ležel na zemi s rozbitou hlavou, na zemi krev, vedle stojan na
deštníky od krve." "Cože?! To se nám někdo vloupal do domu? Přišla
nějaká návštěva?" "Ano pane, Váš bratr se na chvíli zastavil a potom
vyběhl poněkud rozčílený z domu, ani si nevzal kabát." Mycroftem zacloumal
vztek. Už ani nevnímal odjíždějící sanitku, naskočil do limuzíny, "okamžitě
na Baker Street!" zařval, až řidič málem ohluchl a jelikož Mycrofta ještě
nikdy neviděl tak rozčíleného, raději pořádně sešlápl plyn.
Jim měl černo před očima.. hučelo mu v uších a
nemohl se hýbat.. co se stalo?? pak nic... ticho a tma... ležel, to bylo
jasné.. ale jak se to stalo?? měl okno... ruce.. oh bože, hodně rukou.. sahaly
na něj.. otočily ho na záda.. jak vůbec ležel předtím?? Na břiše?? Na boku?? Nevěděl..
motorika neposlouchala... Mluvili na něj.. teda, asi na něj.. ty ruce byly
nepříjemné.. áá.. rukavice.. proč měli rukavice? Bolela ho hlava.. šíleně...
měl slepené vlasy.. něčím lepkavým.. bylo tu cítit.. cosi.. jako železo... KREV
dostal ránu do hlavy tím držákem... bože! chtěl otevřít oči.. nešlo to... Někdo
mu jedno otevřel.. viděl jen světlo.. Pak druhé.. Bylo to ostré světlo.. ááá!
bolelo to.. vše... "Pane Moriarty!? Slyšíte mě? Pane Moriarty! Můžete
otevřít oči??" Jim se snažil.. vážně... z úst se mu vydral bolestný
sten... otevřel oči... Ah bože! všechno se točilo... hned je zase zavřel...
" tak je to správně.. můžete je nechat otevřené?? jak se cítíte??"
Vše se točilo.. otevřel oči.. "M..cr...e..." nešlo mu mluvit... jen
žvatlal.. ruce ho nakládaly na nosítka a někdo mu dal obvaz na ránu na hlavě..
začal křičet.. pálilo to.. snažili se o uklidnit.. byl v šoku.. z obyčejné rány
na hlavě... Někdo mu držel paži a cítil na ní jistý tlak a štípnutí.. injekce..
co mu to dali?? uspali ho.. vše znovu spadlo do tmy....
Mycroft důrazně zabušil na domovní dveře.
Netrpělivě přešlápl a jeho pěst už zase dopadala na dveře. V tom se otevřely a
za nimi vykoukla paní Hudsonová. "Je tu Sherlock?" bratrovo jméno
přímo vyplivl. "Aano," paní Hudsonová na něj zírala s očima dokořán a
nevěděla, zda by mu neměla v tomto stavu raději zavřít před nosem. V tu chvíli
už ale Mycroft vrazil do dveří, až s nimi odletěla stranou. Jen tak tak nabrala
rovnováhu a otočila se za jeho vzdalujícími se kroky na schodech.
"Nezapomeňte prosím, že byl nedávno zraněný!" Mycroftovi ta slova
prolétla hlavou a možná by se tam i usadila, kdyby je vzápětí nevyhnal obraz
bezvládně ležícího Jima s obvazem nasáklým krví. Rozkopl dveře a stanul proti
bratrovi sedícímu v křesle. Byl rozrušený a snažil se to skrývat. Kohokoli
jiného by oklamal, jeho bystré dedukci ovšem neunikl ani detail.
"Oh bratříček," otočil se na něj
Sherlock. "Tak ty sis pořídil štěně?" Mycroftem zacloumala další vlna
hněvu, což ho z výbušnosti přeneslo do ještě nebezpečnějšího stavu. "Proč
jsi to udělal?" zeptal se s naprostým klidem, až kolem něj vzduch začal
zamrzat. "Protože se urvalo ze řetězu a s tou jeho vzteklinou by ještě
mohlo být nebezpečné." Mycroft zaječel a skočil po Sherlockovi. Podařilo
se mu zasadit pořádnou ránu pěstí. Chytil ho pod krkem a svalil se s ním na
zem. Tohle Sherlock skutečně nečekal. Je možné, že by mu na Moriartim tolik
záleželo? Vždy byl jeho malý bráška a jakkoli ho od sebe odháněl, přesto věděl,
že by udělal cokoli, aby mu pomohl. A teď ho škrtí! Několikrát Mycrofta
praštil, než bratr konečně povolil stisk a on se mohl vymanit. Ovšem to už se
po něm zase vrhl. Rozdal několik ran a několik dostal, než se mu vrátil hlas.
"Ten tvůj Jim mě chtěl ojet!" zaječel Sherlock. Mycroft okamžitě
ztuhl v pohybu. "To si vymýšlíš!" Mycroft ho důkladně sjížděl
pohledem a snažil se najít náznak lži. V hlavě mu to vřelo. Copak mu už nestačím? Bráška je sice hloupý,
ale je tak neskutečně přitažlivý a když byl kluk, byl tak sladký a tolikrát
jsem se musel přemáhat, až do toho osudného večera.... Mycroft zrudnul. Na
tohle chtěl zapomenout, jenže jeho paměť mu v tom bránila. A podle Sherlockova
výrazu mu bylo jasné, že ví přesně, na co si vzpomněl. "Já...já se ti
omlouvám a domluvím mu, ale už nikdy mu neubližuj, ani kdyby chtěl...kdyby
chtěl," roztřepala se mu brada. "Prostě jestli mu ublížíš, tak tě
zabiju!" zaječel Mycroft a vyběhl z pokoje. Na schodech vrazil do vyděšeně
vypadajícího Johna. Vyběhl na ulici a zhluboka se nadechl. To teda podělal.
Jeho malý bráška, jak mu mohl říct něco takového? Jenže, kdyby zabil Jima,
nejspíš by to udělal. Skočil do auta a nechal se zavést do nemocnice.
Na recepci mu hned řekli, že je Jim na jednotce
intenzivní péče. Nechtěli ho za ním pustit, díky jeho vysokému postavení se ze
zákazu stalo jen doporučení. Vešel do pokoje a tiše nakračoval, aby Jima
nevzbudil. Stejně tiše se mu podařilo položit vedle jeho lůžka židli, na kterou
se posadil a jemně ho vzal za ruku. Díval se mu do tváře lesknoucí se horečkou.
Ztratil všechnu barvu, téměř ho v bělostných pokrývkách nebylo ani vidět. Víčka
se mu chvěla v neklidném spánku, hruď se nepravidelně zvedala a stejně tak
přístroj zaznamenávající tep. Mycroft zabojoval se slzami a proklínal, že
nevěří v Boha, kterého by teď mohl prosit o pomoc.
Jim spal.. jeho tělo bojovalo s infekcí... měl
horečku... cítil, jak ho vše pálí.. díky lékům tišícím bolest ho už aspoň
nebolela hlava.... někdo ho něžně vzal za ruku... Musel to být Mycroft.. Jeho
Mycie... pomalu otevřel oči.. ne úplně.. jen tak napůl.. a rozhlédl se po
pokoji... "My..c..r....mmmmm?"
"Jsem u tebe," Mycroft mu začal
hladit hřbet ruky palcem. Bál se ho i dotknout, jak křehký mu teď připadal.
"Budeš v pořádku, lásko, teď odpočívej."
Ten pouhý dotyk zahnal veškerou bolest.. Jim si
přál aby Mycroft nikdy neodešel... ale také si přál být doma... nemocnice
nesnášel... " Co.... co se stalo?"
Mycroft stiskl zuby. Co mu má říct? Tolik se
bál, že by Jima mohl rozrušit. Pak jím ale projel vztek. Tak on si předstírá,
že si nic nepamatuje, aby zakryl ten jeho pokus se Sherlockem? Zaváhal, nadechl
se a klidně odpověděl. "Nejspíš jsi musel zakopnout na chodbě a uhodil ses
do hlavy."
Jim doufal, že z Mycrofta něco vyčte... jestli
něco ví... ale nevyčetl nic... byl tak slabý, že by nevyčetl nic ani z
Hooperové a to bylo co říct... "aha.. a... co Sherlock? Ráno se u tebe
chtěl stavit.. ale..“ zhluboka se nadechl, „nebyl jsi doma....“
Mycroft se snažil neskřípat zubama.
"Služebná mi o tom řekla, tak jsem se za ním zastavil." Teď už se jen
snažil, aby neskřípal tak moc nahlas.
Jim se zavrtěl v posteli a sykl bolestí.. celé
tělo ho z toho bolelo... " jak dlouho tu ještě budeš?" zeptal se
unaveně Jim...
"Copak, chtěl bys snad, aby tu s tebou byl
můj bratr?" Mycroft vytřeštil oči ve chvíli, kdy to vypustil z úst. Ještě
nikdy se mu nestalo, že by něco řekl ve stejnou chvíli, kdy ho to napadlo.
Kousl se do jazyka a zadoufal, že se Jimovi nepřitíží. A taky se bál odpovědi.
"Myc... já..... já..." nešlo to.. vše
se v něm sevřelo... nemohl se nadechnout... tep mu výrazně stoupl a to vše
ohlásily přístroje vedle postele... Po chviličce přiběhl do pokoje doktor a
odstrčil Mycrofta stranou... nasadil Jamesovi kyslíkovou masku, aby se mu lépe
dýchalo a píchl mu něco na uklidnění... ještě chvíli čekal a pak jakmile se
ujistil, že Jamesův stav je stabilizovaný, se měl k odchodu. Zastavil se před
Mycroftem.. " Možná by jste měl jít pane... pacient potřebuje
klid..."
Mycroftovi se zatočila hlava a řev přístrojů se
slil do hlubokého hučení. Kolem byl zmatek, pak se všechno trochu uklidnilo.
Viděl před sebou doktora a slabě k němu dolehla jeho slova. Ano, měl by jít.
Zadíval se na Jima a pak se prostě otočil a vyšel ze dveří. Ničeho si nevšímal.
Mechanicky prošel chodbou, sešel schody, dostal se před nemocnici a pokračoval
dál. Nevnímal hlas řidiče, jen pohyb nohou a ubíhající chodník pod podrážkami.
Do očí se mu vedraly slzy a volně stékaly po tvářích. Minuty běžely a on je
nevnímal. Najednou se ocitl ve vzduchu, když do něj něco nevybíravě vrazilo.
Kutálel se po zemi a pokožka ho pálila, jak si ji sedral. "Chceš se
zabít?" to na něm ležel Sherlock a třásl mu rameny. Mycroft se mu ohromeně
podíval do ustarané tváře. Kolem slyšel skřípění brzd a těžký kamion se ve
smyku zastavil napříč rušné silnice. Další a další auta se snažila zabrzdit,
některá však měla slabší brzdy a napálila do těch před sebou, čímž celou kolonu
opětovně posouvala. "Sherlocku," Mycroftovi se třásla brada.
"Jak se má Jim?" zeptal se ho už jemně. "Je to vážné,"
Mycroft sklonil hlavu a musel myslet jen na to, že se mu kvůli němu přitížilo.
"Já...“ Sherlock zapřemýšlel. "Myslím, že je mi to líto."
Mycroft se slabě usmál a stiskl bratrovi ruku. "Pojď, vrátíme se do
nemocnice a počkáme, až mu bude líp." "Myslím, že mu bude líp beze
mě," namítl Mycroft. "To je možné, ovšem teď už pojď. Oba jsi nás
pořádně odral." Až teď si Mycroft všiml bratrova roztrženého oblečení.
Proboha, kolik lidí dnes kvůli němu ještě bude trpět? Na kolonu havarovaných
aut se raději ani nepodíval. Oba se vydali do nemocnice, kde je ihned ošetřili
přednostně před raněnými z nehody a nechali jim pokoj, ve kterém mohli počkat,
až se Jim probudí.
Když se James probral podruhé, ani trochu mu
nebylo lépe... tedy, co se psychické stránky týče... po fyzické na tom byl lépe
a už ho chtějí i převézt na normální pokoj... to mu ale bylo jedno.. rozhlédl
se po pokoji, ale Mycroft tu nebyl.. a také se nebylo čemu divit.. James se
vzdal.. vzdal se nadějí, že ho ještě někdy vůbec uvidí... Jenže bez něj.. bez
jeho Myca.. tu nechtěl být.. přetočil se na bok a začal brečet do polštáře...
Mycroft nervózně přecházel po místnosti a stále
dokola Sherlockovi opakoval, že ho Jim nebude chtít vidět, proto ho žádá, aby
šel zkontrolovat, jak je na tom. Jen vědomí, že je v pořádku a bude moct
odejít. Jenže co pak? Bezradně kopl do postele, až se mu tvář zkřivila bolestí.
Normálně by se tomu Sherlock zasmál, teď ovšem cítil, že za celou situaci
vlastně může on. Vyšel tedy z pokoje a zamířil k jednotce intenzivní péče.
Mycroft se vybelhal za ním. Viděl, jak bratr bere za kliku a dál postával ve
skrytu chodby. Sherlock zmizel v pokoji a uběhlo pár okamžiků, co si Mycroft
uvědomil, že by měl dohlédnout, aby snad Sherlock nechtěl pokračovat v zločinné
dráze, kterou ráno započal. Přistoupil proto k prosklené stěně a nahlédl do
pokoje.
James slyšel, jak se za někým zavřely dveře,
když někdo vešel do jeho pokoje. Okamžitě se ztišil a dělal že spí.. v jeho nitru
zaplál plamínek naděje.. že je to Mycroft.. že se vrátil..že mu odpustí... Jeho
iluze se však rozpustily hned potom, jak slyšel Sherlockův hlas... "Jime?
um.. spíš? nechci tě rušit... já .. já.. jen jsem to přehnal.. nechtěl jsem,
aby to dopadlo takhle...já.. i když vím, že jsi si začal ty..." hluboce se
nadechl "chci se ti omluvit.. Promiň Jime..." Jim ještě chvíli jen
tak ležel... nemluvil... nechtěl a vlastně ani nepotřeboval.. Mycroft tu
nebyl... a to bylo to hlavní... Když se Sherlock otáčel k odchodu a už sahal na
kliku, Jim konečně promluvil "to já se omlouvám Sherlocku... vyprovokoval
jsem tě k tomu..." "to.. nic.. bude to dobrý...Mycroft se ptá.. jak
ti je..?" Jim sebou ošil... a otevřel oči... To jméno mu vehnalo do očí
slzy... Mycroft už ho ani nechce vidět.. teď se jen přesvědčí, že neumře a bude
si žít dál.... jako by Jim nebyl... "Fajn...." zalhal.... "
dobrá.. tak.. já.. nechám tě odpočívat.." a odešel....
Mycroft stál za oknem a pozoroval Jimova
nehybná záda. Takže spí. Pak si ale všiml, že Sherlock něco říká. Přes sklo
neslyšel. Napjatě čekal, co se bude dít, když se Sherlock otočil a zamířil ke
dveřím. Vyšel ven a stanul před bratrem. "Říkal, že se má fajn,"
sdělil mu Sherlock. "To je skvělé," z Mycrofta spadla část obav. V
nepatrném zlomku vteřiny mu proběhla vlna myšlenek. Může odejít a nechat ty dva
spolu. Jenže Sherlock Jima nechce, měl by mu domluvit a nějak ho přesvědčit.
Ale proč to Jim neudělal sám, když byl u něj? Ani se neotočil. No jo, zjevně
nechce dostat další ránu do hlavy. "Co cítíš k Jimovi?" Otočil se na
něj zpříma. Sherlock nechtěl bratra provokovat, proto vynechal všechny odpovědi
ala psychopat. "Je roztomilý." Mycroft si povzdechl. "V tom
případě bys za ním měl jít, potřebuje někoho, kdo dohlédne, že bude v
pořádku." Sherlock na něj vytřeštil oči. "Ten, kdo by za ním měl jít,
jsi ty, bratře." "Jenže mě nechce vidět," povzdechl si a zabořil
pohled do země. To už ho Sherlock popadl za paži, zmáčkl kliku a oba v jednom
peroucím se klubku vpadli do pokoje.
Jimovi v hlavě znělo dokola jen " The game
is over..." vzdal to... už nechtěl žít.. ne bez Mycrofta…
V tom do pokoje někdo vrazil... za normálních
okolností by se lekl.. ale nyní, když měl mysl otupenou léky a vzdal
boj....nepočítal ani kroky, ani páry bot.. předpovídal, že to bude naštvaný
Mycroft a jde ho konečně pořádně seřvat.. už mu to ale bylo jedno.. jen čekal
co přijde
"Sherlocku přestaň," Mycroft se
snažil tlumit rozčilený hlas plný obav. "Takhle mě sem vtáhnout, vždyť se
mu zase přitíží!" Mycroft se snažil dostat ke dveřím, Sherlock ho naopak
táhl k posteli. "Opravdu nevím, co provádíš, ovšem vidím, jak tě to trápí,
tak jdi sakra za ním!" "To jsi vážně takový pitomec, že nevidíš, že
chce tebe?" Mycroft zafňukal. Sherlock ohromeně povolil sevření a Mycroft
se mu vymanil z náruče. "Takže zůstaň s ním a nedopusť, aby se mu cokoli
stalo, protože je to nejúžasnější na světě!" Mycroft se hlasitě rozbrečel
a potácivě vyběhl z pokoje.
Sherlock vyběhl ven z pokoje, ale bylo
pozdě... Mycroft byl pryč... nevěděl, co má dělat.. to, co mu Mycroft řekl...
nevěděl, co si o tom má myslet... to byl vážně Mycroft tak slepý??? V tu
chvíli, co vyběhl Sherlock ven, se Jim vzpamatoval... Byl to Mycroft.. byl tady
u něj.. a on ho nechal odejít... spíš odběhnout.. a ještě se slzami v
očích...Jim se zvedl a rychle ze sebe strhal různé drátky a hadičky a rozutekl
se pryč... Řev přístrojů zalarmoval doktory a sestry... Jim už byl ale pryč...
neměl dost síly.. musel to ale zkusit.. všechny okolo sebe odstrčil a běžel dál
chodbou.. chytal se stěn.. jak přepadával... " MYCROFTE" zakřičel a
upadl na zem... brečel.. hlasitě.. svíjel se na chladné podlaze a řval jako
malé děcko... v tom ho chytly něčí ruce.. myslel si, že ho jen doktoři chytli..
a teď ho zavřou někam, odkud neuteče, či ho snad přivážou k lůžku... Byl to ale
Sherlock...
Mycroft vyběhl a chtěl se někam co nejrychleji
schovat. Jak běžel chodbou, dostal se ke dveřím pokoje, ve kterém se Sherlockem
čekali. Zapadl dovnitř, svalil se na postel a pokračoval v pláči. Z chodby
zaslechl totální zmatek, nevěnoval mu však pozornost. A pak zaslechl své jméno.
Byl to Jim! Vyskočil na nohy, slzy se mu zastavily, jen vzlyky jím ještě
samovolně otřásaly. Utřel si obličej do rukávu a vyběhl z pokoje. Byl to on.
Ležel na zemi a Sherlock se ho snažil zvednout. "Jime," chtěl to
zakřičet, jenže se mu zlomil hlas a jen tiše zasýpal. Rozběhl se a padl k němu
na kolena. Zašeptal jeho jméno a s roztřesenou bradou mu pohlížel do uplakaných
očí.
Kolem Jima, Mycrofta a Sherlocka se seběhl hlouček
sester a lékařů, kteří je od sebe odstrkávali a snažily se od Mycrofta Jima
odtrhnout... Jim jej svýma slabýma rukama ale obejmul, jak nejpevněji mohl...
nechtěl ho pustit... Plakal mu na jeho oblek a to už nekontrolovatelně...
Sherlock stál už na nohou a poplácal Mycrofta po zádech.. snad už to
pochopil... Když je od sebe konečně odtrhli, Jim se snažil bojovat a vymanit se
z jejich sevření.. nechtěl být v nemocnici.. chtěl být doma.. s Mycroftem..
zase v klidu.. v jejich hnízdečku lásky... Drželi ho ale pevně... Jim se
neudržel na nohou, protože i tak byl zázrak, kam až doběhl... Sherlock držel
Mycrofta, aby neudělal jakoukoliv blbost... "MY...Crofte...."
zakřičel Jim, když už padl úplně vyčerpáním.. nesli ho zpátky na jeho pokoj a
tam museli udělat několik testů, aby zjistili jestli si nějak neublížil....
Mycroft ještě cítil jeho ruce a kdyby ho
Sherlock nedržel, jistě by se za ním rozběhl. "Já," zavolal, jak
nejhlasitěji teď dokázal. "Počkám tu na tebe," doufal, že ho Jim
slyšel. Byl bezvládný a nemocniční personál ho musel nést. Mycroft se roztřásl
strachem. Kdyby ho Sherlock nedržel, nejspíš by upadl. "Pojď si raději
lehnout," táhl ho Sherlock k pokoji. "Ne počkej," otočil se k
lékaři jdoucímu směrem k intenzivní péči. "Prosím, jakmile bude pan
Moriarty vzhůru, řekněte mu, že tady na něj čekám, a když mě bude chtít vidět,
přijdu za ním." Doktor kývl, "vyřídím mu to." "Pojď,"
teď už ho Sherlock konečně dostal do pokoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat