Gallard

První povídka z Gallard sídla, držte si klobouky, aneb real slash ship, u kterého je jasné, že se v jistých obměnách, možná právě teď, daleko za mořem pod oblohou věčných dešťů, odehrává :)

Mark seděl za stolem a se zvráceným úsměvem zuřivě datloval do klávesnice. Vyrušilo ho zaklepání. Zvuk kláves zakolísal, pak ale propukl v původním tempu. Netrvalo dlouho a klepání se ozvalo hlasitěji. Tentokrát klávesy zcela utichly, Mark však dál pohlížel na monitor a pročítal si právě vznikající scénu, z jejíhož napětí si ho opovážil někdo vyrušit.

„Ano?“ zavolal poněkud ostřeji, když se zaklepání opakovalo. Po cvaknutí kliky se zpoza dveří zjevila rozesmátá tvář v tmavé paruce. Na vlnitých kadeřích sponky držely čepici.  

„Zdravíčko, přišel jsem na ten soukromý konkurz,“ dál se zářivě usmíval. A vypadal fakt roztomile. Mark konečně odtrhl oči od monitoru, „tak pojďte dál. Vaše jméno?“

„Ian,“ vskočil dovnitř, „Hallard,“ uklonil se, „k Vašim službám.“

„No o tom se ještě přesvědčíme,“ ušklíbl se Mark a zkoumavě si ho prohlížel. Ian se pod tím pohledem několikrát otočil a párkrát se zhoupl v bocích. Mark si posunul brýle níž, předklonil se na židli a lokty se zapřel o stůl.

„To by šlo,“ odvětil nakonec s nepříliš velkým nadšením. „Uděláme pár úprav na kostýmu,“ natáhl ruku a přes zelený kabátec přejel po Ianově zadnici, „tady to bude chtít upravit.“

„Jak myslíte, mistře,“ mrkl Ian a v očích mu zajiskřilo pod potlačovaným výbuchem smíchu.

„A co nástroj, máte s sebou?“ To už i Mark měl co dělat, aby udržel vážnou tvář. 

„Obávám se, že budu muset použít Váš, mistře.“        

„No dobrá, ale jen proto, že ve Vás tuším talent.“ Mark naoko přísně pozvedl obočí a při tom hodně ovládal hihňání. „Mám ho tady, pod stolem.“

„Uvidíte, že nebudete litovat,“ rozzářil se Ian. Naklonil se přes stolovou desku, natáhl ruku a pak nahmátl něco, co opravdu nečekal. Za krk vytáhl loutnu.

„Jsem vážně zvědav, jak to s tím umíš,“ přešel Mark na tykání, pohodlně se uvelebil a nohy v Grensonkách si vyložil na stůl. Ian zatím poodstoupil od stolu, aby měl dostatek místa, několikrát zkusil struny a jejich zvuk následoval hlasem. A pak spustil. A že byl Mark okouzlen, jako když ho slyšel zpívat poprvé. Tolik let už jsou spolu a on si připadá, jako kdyby se do něj právě zamiloval. Ale nevypadnout z role. A ze židle, ovšem. Mark počkal, až dozpívá, nechal ho dát ještě jednu a i s tanečkem.

„No výborně, myslím, že tu roli máš,“ zářivě se usmál. „Ovšem ještě mi teď musíš předvést, jak moc o ni stojíš.“

„Moc,“ Ian přimhouřil oči a usmíval se jako sluníčko.

„Ano?“ Mark se zdánlivě tvářil nevzrušeně.

Ian už stál vedle něj, loutna dávno odložená někde na skříňce, a položil dlaň na Markovu holeň. „Opravdu moc,“ byl teď u jeho kolene a pomalu pokračoval ke stehnům, „o to stojím.“ Druhou rukou mu ze špičky nosu stáhl brýle a odložil je stranou. V hnědých očích mu radostně zajiskřilo, když mu Mark odhrnul vlasy za ucho a přitáhl si ho blíž k sobě. Ian už na nic nečekal, naklonil se a spojil své rty s jeho. Nejdříve zkusmo, jako by to bylo poprvé. Zamrkal, přehoupl nohu přes Markovy a už mu seděl na klíně. Než ten stačil cokoli udělat, pevně se přimkl k jeho rtům tak divoce, až se Mark musel zachytit skříně. Se znovu nabytou rovnováhou teď spustil nohy ze stolu a pevně se zapřel. Ian prozkoumával jeho ústa, ruce se mu zavrtaly pod sako a teď mu jednou dlaní vklouzl do mezery povoleného knoflíku. Ianovy krátké vousy lechtaly, toho si však Mark nijak zvlášť nevšímal. Proplétal svůj jazyk s jeho a rukama nahmatal opasek, který se mu podařilo rozepnout. Odhodil ho stranou a dal se do zápolení s tkanicemi kamizoly. Ianovy ruce se odtáhly, aby z něj Mark mohl shodit přebytečný kus oděvu. Ten kostým byl prostě neskutečně sexy. Mark na něj příliš neviděl, jak byl zaneprázdněn divokými polibky, v mysli však viděl i sebemenší detaily. Zelené kalhoty obepínající Ianova stehna, tu představu posílily dlaně zkoumající přesně ony partie. Přejížděl mu po pevných svalech až ke kolenům, zkoumal tkanice na lemu nohavic, klouzal po zakulaceném zadečku až po hranici kalhot. Ian mu zatím povolil kravatu, knoflíky košile už dávno nedržely látku pohromadě. Odtáhl se od něj a trošku zadýchaně mu pohlížel do očí. Mark už nějakou dobu zapomněl na roli přísného scénáristy a vzhlížel teď k Ianovi jak ke svatému obrázku. Ian se pousmál a prudce se mu vrhl po krku, kde ještě před chvílí byla nyní na zemi ležící kravata, a jemně kousl. Markův povzdech projel mu tělem jako lehké mravenčení ulpívající tam, kam právě zabloudily i Markovy ruce. Ian mu ožužlával krk, když pocítil, jak Markovy dlaně vklouzly pod látku nově rozvázaných kalhot a stiskly ho za nahý zadek. Ianovo blažené zavzdychání ztlumila Markova klíční kost. Sklouzl rukama níž, a když se nadzvedl, aby se dostal k zapínání kalhot, jeho vlastní byly rázem o notný kus níž, jak mu je Mark pohotově stáhl. Ian se div nerozpouštěl pod jeho doteky, zatímco mu rozepínal kalhoty. Nadzvedl se na jednu nohu, aby mu Mark mohl stáhnout nohavici, ta se ale zasekla ve vysoké holínce.

„Oh,“ zvedl se na rukou o opěrky křesla a přehodil nohu na stranu a takto se usadil Markovi na klín. Zabral za holínku, ta se ani nehnula. „Kruciš.“ S nohavicemi u kolen přehoupl si teď nohu přes koleno a zatáhl. Mark to pobaveně pozoroval, objal ho rukama okolo pasu a dlaní mu začal přejíždět po jeho partiích. Holínka si konečně dala říct a on ji kopnutím setřásl z nohy.

„Spodní šuplík,“ zavrněl mu Mark do ucha, když ho jemně skousl. Při tom mu stáhl nohavici z kotníku. Napůl svlečený Ian se natáhl k šuplíku, kde našel tubu gelu.

„Ale pane režisére, k čemu to tu máte?“ usmíval se Ian, když se mu zase obkročmo šteloval na klín.

„To je velice složité popsat, ovšem velmi rád ti to předvědu,“ Mark se usmíval, jako král zvrhlíků, až se Ian rozesmál.

„Tak do toho,“ pokýval hlavou a dělal, že netuší, o co jde. Bavil se zatím hlazením Markova pupíku a chloupků směřujících níž. Následoval je až k bílé gumě bavlněného spodního prádla a zvědavě ji potáhl níž. Markův úd při tom spokojeně vyskočil do volného prostoru a napřímil se v plné velikosti. Mark nabral obsah tuby a promnul si prsty, mírně Iana nadzvedl a vklouzl mezi jeho půlky. Dotkl se jeho otvoru a s gelem snadno vklouzl dovnitř.

„Tak ona je to zdravotní prohlídka?“ zakroutil se Ian v bocích.

„Ovšem,“ pousmál se Mark. „A myslím, že bych potřeboval také vyšetřit.“

Ian se nenechal pobízet dvakrát a už vymačkával gel do dlaní a začal mnout to, co se mezi nimi dožadovalo pozornosti. Mark z Iana vyklouzl a oběma rukama ho teď držel za půlky a nadzvedl si ho k sobě blíž. Ian zavrněl, když se dotkl špičky jeho penisu a zatlačil zadkem dolů. Doklouzal až do sedu, pohodlně se uvelebil a pak si přechytl dlaněmi opěradlo křesla, předloktí mu při tom spočívala na Markových ramenou. Pomalu se dal do pohybu. Mark mu hladil hýždě a pak sevřel jeho stehna. Táhlé vzdychání neslo se pokojem. Ian zrychlil. Markovy ruce ho popadly okolo pasu a s každým dosedem si ho k sobě tiskl ještě silněji. Jejich svaly se čím dál víc zatínaly a vše kolem se jakoby projasnilo a současně vzdálilo za hranice jejich vnímání. Na krátký okamžik byli jedna bytost. Pán času se dvěma srdci zběsile bijícími ve stejném rytmu. Ian se celý prohýbal a Markovy svaly na okamžik vypověděly službu, jak se celý blaženě uvolnil. Ian ho popadl okolo ramen a schoulil se mu do náruče. Mark ho pevně objal.

„Blahopřeji k roli Alana-a-Dale,“ prohlásil notně bez dechu. Ian se rozesmál.

„No myslím, že bych si to ještě pojistil, třeba v ložnici,“ mrkl. „To abys věděl, že tu roli vážně chci. A fotku v TARDIS.“ Ian se opatrně zvedl. „Snad to půjde vyčistit,“ okoukl skvrnu na košili kostýmu.

„Pod kabátem to vidět nebude,“ pousmál se Mark a následoval ho. Ani jeden se neobtěžovali s oblékáním, Markovy kalhoty držely kšandy, Ian si vykračoval v jedné botě a s vlající nohavicí. Z polibků na chodbě je vytrhla podivná rána. Koukli ze schodiště a tam na ně s otevřenou pusou zíral Andrew.

„A..ah promiňte,“ koktal. „No, bylo otevřeno a já, já jsem se jen přišel zeptat, jak to bude se čtvrtou sérií Sherlocka, jestli tam budu hrát, nebo ne.“ Stále se notně zakoktával a červenal, jako rajské jablíčko, pohled mu těkal z podlahy zase k nim. „Což teď není vůbec podstatné, nenechte se rušit, odcházím, a jakože jsem tu nikdy nebyl.“ Při otočce zavrávoral.

„Ale Andy, počkej,“ zavolal Mark a s Ianem si vyměnili zubatý úsměv. Přišel jsi akorát. Zda budeš ve čtvrté sérii, záleží jen na tobě.“ Mark si Iana přechytl okolo pasu a už scházeli ze schodů. „Copak bys pro nás byl ochotný udělat?“

- Zpět na seznam povídek: ZDE -