Malý nemocniční pokojík
vypadal jako z luxusního hotelu. Okna halily závěsy, postel tu stála povlečená
do saténu, stolíky s malými lampičkami se choulily kolem ní a pohovky, … vlastně
ne ani tak luxusního, jako hodinového. John sem vtáhl Sherlocka za ruku a zamkl
dveře.
„Myslel
jsem, že to bude horší,“ Sherlock zběžně přehlédl místnost.
„Co
myslíš?“ John položil dva speciální odběrové kelímky na stolek vedle postele.
„Všechen
ten nepořádek, co tu pacienti udělají. Je tu celkem čisto, pokud nevezmeš UV
světlo.“ Sherlock si rozvázal šálu a spolu s kabátem ji odhodil na křeslo.
„To
naštěstí s sebou nemáme,“ ušklíbl se John.
„Sáhni
mi do kapsy,“ zazubil se Sherlock.
„Máš
s sebou…“
„Yes.
…ale ne v téhle, v kapse kalhot, ano, přesně tam.“
„Ale
já nevím…“
„Jen
hledej, musí tam být,“ zavrněl Sherlock.
„Máš
prázdnou kapsu, cítím jen, jak… Sherlocku!“ John vytáhl ruku.
„Ale
no tak,“ uculil se Sherlock. „Proto jsme sem přece přišli.“
„To
chceš, aby naše dítě vzniklo v kapse?“ Jen co to dořekl, oba se dali do
smíchu.
„Miluju
tě, Johne, víš to, že ano?“ Sherlock Johnovi pohlížel do očí.
„Jistě,
že to vím, proč jinak bys chtěl tohle všechno podstoupit?“ John vzal
Sherlockovy dlaně do svých a oddaně mu opětoval stejně intenzivní pohled.
„Napadá
mě zatím sedm důvodů, ale když mě necháš chvilku přemýšlet, přijdu na
další.“
„Nenechám
ti ani okamžik,“ John se pomalu přiblížil k Sherlockovým rtům a něžně ho
políbil. Sherlock objal Johna kolem pasu. Vklouzl pod jeho svetr a hladil jeho
záda pod tenkou látkou trička. Johnovy ruce klouzaly po saténové látce fialové
košile. Sherlockovi byla trochu těsná, obepínala jeho štíhlé tělo, knoflíčky
málem odletovaly. John se odtáhl od Sherlocka a věnoval mu láskyplný úsměv.
Natáhl ruce k nejvyššímu knoflíčku a snadno jej rozepl. Políbil Sherlockův
krk a pokračoval v rozepínání. Stáhl mu košili z ramen a nechal ji
spadnout. Vzal jeho tváře do dlaní a políbil ho. Sherlock pomalu vyhrnul
Johnovi svetr a přetáhl mu ho přes hlavu. Políbil jeho ramena, Johnovy dlaně mu
přejížděly po zádech. Sherlock najednou skočil na postel, natáhl ruce a stáhl
Johna na sebe. Hladil ho po zádech, pomalu vyhrnoval tričko, až mu ho přetáhl
přes hlavu. John si lehl na Sherlocka, jejich rty se střetly. Položil mu ruce
za hlavu a svými dlaněmi přikryl jeho. Jejich prsty se propletly. Sherlock
začal pohybovat boky a tak se třel o Johnovy partie. Johnův stisk zesílil. Polibky
nabily na vášni. Přetočili se, Sherlock se opíral dlaněmi o postel na úrovni
Johnovy hlavy a vpíjel se do jeho úst. John mu přejížděl po obnažených zádech,
sjel dolů a rozepl zip kalhot. Sáhl do trenýrek s obrázkem včely a jemně
uchopil jeho vzdouvající se penis. Sherlock se s Johnem přetočil na bok a
rozepl mu kalhoty. Odhalil tím červené trenýrky tvaru svědčícím o Johnově
vzrušení. Vzal jeho penis a jemně jím začal pohybovat. Cítil, že Johnova ruka
dělá to stejné. Zastavil se, stáhl Johnovy kalhoty a spodky, aby se k němu
mohl lépe dostat, pak si stáhl své oblečení. Vzal Johna za ruce a pomohl mu do
sedu. Posadil se těsně naproti něj a proplet nohy s jeho. Oba se tvářili
vážně, jejich tváře se barvily červení, když si pohlíželi do očí. Sherlock
pocítil na svém údu Johnovu pohybující se dlaň a i on chytil jeho. Opřeli se o
sebe čely, volnou rukou se drželi zad. Jejich těla se leskla potem, tep se
zrychloval, jejich dech byl slyšet sípáním.
„S..sherlocku,
počkej,“ zastavil ho John zadýchaně. Natáhl se ke stolku pro kelímky a jeden
podal Sherlockovi. Ten si ho vzal a začervenal se ještě víc. Natočil kelímek a
dotkl se vlastního penisu. Pár prudkých pohybů a kelímek byl plný bílé
tekutiny. Sherlocka přepadla malátnost, div kelímek neupustil. Zavřel ho
přiloženým víčkem a se zalíbením upřel zrak na Johna.
„Raději
bys měl mít otevřené oči, ať se trefíš,“ radil Sherlock. John je skutečně
otevřel, jeho tvář změnila barvu na velmi výrazný odstín červené. Sherlock se
přesunul za něj a objal ho. Cítil, jak Johnovo srdce pod jeho dlaní prudce
bije. Olízl Johnovo ucho a jemně ho skousl. John zachroptěl a za okamžik
zazátkoval kelímek.
„Zvládli
jsme to,“ usmál se John, „to bude naše dítě.“ Oba pohlédli na dvě nádobky a
pevně se objímali. John otočil hlavu k Sherlockovi a ten ho políbil.
„Teď
to ale musíme co nejdříve odevzdat do laboratoře.“ Oba svižně vstali a oblékli
se. O pár minut později už mířili domů s vědomím, že ve stejnou dobu
laborant promíchává jejich genetický kód, aby ho mohl vložit do darovaného
vajíčka.
1 komentář:
takový uchzlárna
Okomentovat