Pod deštníkem - bez cenzury

Slash povídka z Baker Street, pozor, necenzurovaná verze!

            Jim stál sám v dešti. Jeho myšlenky byly černé, jako mraky nad jeho hlavou. Ještě teď viděl Mycroftův zamračený pohled. Nenáviděl ho, přestože Sherlock přežil. A to si kvůli tomu tři roky dělal takové výčitky. To se Sherlockem byla jen hra, nikdy nepředpokládal, že skočí. Možná, že pro své potěšení někdy zabil člověka, to ale přece lidé dělají – umírají, nikdy by však nechtěl smrt někoho, na kom mu záleží. Ano, v jeho životě bylo několik málo lidí, které měl skutečně rád. Které miloval. Dříve si myslel, že je to Sherlock, zbožňoval ho pro jeho úžasnou bystrou mysl. Bylo tak zábavné se s ním kočkovat. Díky tomu se poznal s Mycroftem. Tenkrát se nechal chytit a mučit, oh, kdyby jen věděli, co za pocit každá z těch ran vyvolávala v jeho slabinách… naštěstí byli zaslepeni touhou z něj vymámit odpovědi, že si těch pár chvil, ve kterých se nedokázal plně ovládnout, nevšimli. Nechal si zavolat Mycrofta a tomu vypověděl, co chtěl slyšet výměnou za informace o Sherlockovi. Dozvěděl se o něm všechno, o jeho dětství, o tom, jak se o něj Mycroft staral, jak moc ho měl rád. Přestože nebyl tak přitažlivý, něco na něm Jima již tenkrát fascinovalo. Po jisté velmi bolestivé zkušenosti věděl, že Sherlocka nikdy mít nebude, jeho vztah s Johnem nemohl prolomit. Vlastně ani nechtěl, protože byli tak neskutečně sladcí a stvoření jeden pro druhého. Postupně si začal uvědomovat, že něco cítí právě k Mycroftovi, cit, který postupně sílil. Partie se Sherlockem byla rozehrána, chtěl ji dokončit, sehrát poslední scénu, pak vstát a setřít ze sebe falešnou krev a spolu se Sherlockem odkráčet na oběd v družném hovoru o jeho bratrovi. Jenže Sherlock skočil! Pokazil vše, co mohlo být mezi jím a Mycroftem. Ještě teď ho pálila Mycroftova slova, která pronesl v restauraci, kde se sešli. Stál v dešti, sám, promrzlý až do morku kostí, sklápěl hlavu, s nadějí, že déšť smyje nečistotu z jeho duše.

            Slyšel bubnování kapek, přesto přestaly dopadat na jeho hlavu. Otevřel oči a v těsné blízkosti spatřil postavu, která v ruce svírala deštník. Zvedl hlavu a pohlédl muži do tváře, do Mycroftovy přívětivé tváře ozářené světlem reflektorů jeho limuzíny.

„Přece tu nebudeš stát v dešti, ještě bys z toho mohl dostat zápal plic.“ Jimovi se zaleskly oči, doufal jen, že slzy nepovšimnutě splynou s vodními kapkami stékajícími po jeho tváři z pramenů promáčených vlasů.

„Pojď, když mi řekneš adresu, tak tě odvezu domů.“ Mycroft doprovodil Jima k zadním dveřím, kryl ho před studeným deštěm, dokud nenastoupil a sám si sedl vedle něj. Auto se rozjelo na požadovanou adresu. Mycroft vytáhl z náprsenky kapesník a podal ho Jimovi. Jejich prsty se na okamžik střetly. Jim si rozechvěle otřel obličej a vlasy. Mycroft ho pozorně sledoval. Už nevypadal, že by se zlobil. Jim mu s poděkováním chtěl kapesník vrátit, Mycroft ho však odmítl.

„Pokud jsi mi to všechno přišel říct jenom proto, abych se za tebe přimluvil na policii, tak můžeš být klidný. Nic na tebe nemají, přestože si myslím, že patříš do vězení.“

„Nedělal jsem to kvůli přímluvám,“ Jim mu vroucně hleděl do očí, „chci jen, abys mě pochopil, abys věděl, že jsem Sherlocka nikdy nechtěl donutit k sebevraždě. Prosím, abys mi odpustil.“

„Proč ti na tom tolik záleží? Copak se v tobě hnulo svědomí?“

„Ale žádné svědomí, to mám čisté.“ Jim vzal Mycroftovy ruce do svých, ten zcela znehybněl. „Jediné co chci je, abys mě měl rád.“

„Rád?“ Mycroft vytřeštil oči. „Myslíš, jako my dva?“

„My dva, ano, to zní moc hezky.“

Mycroft ještě chvíli nevěděl, co má dělat, nakonec opětoval stisk Jimových dlaní. Ten se usmál tak sladce, že to s jeho srdcem pohnulo.

„Tak dobrou noc, Jime,“ popřál mu Mycroft, když si uvědomil, že auto již nějakou dobu stojí.

„Dobrou noc, deštníčku,“ v Jimových očích zajiskřilo, když se po tom oslovení na Mycroftových rtech mihl úsměv. Neochotně pustil jeho ruce a vyběhl do deště. Mycroft zůstal sedět zahloubán ve vlastních myšlenkách plných zmatku. Před svým domem vystoupil s jasným a velmi překvapivým závěrem. Opravdu k tomu muži něco cítil. A nebyla to nenávist, ani opovržení.   

--- ---           

            Mycroft seděl ve své pracovně zcela ztracen v myšlenkách. Stále dokola se mu vracela neodbytná možnost, že Jimovy úmysly nejsou tak čisté, jak by se zdálo. Co když je to jen jedna z jeho her a on se chce dostat k Sherlockovi? Zjistil, že je naživu a rozhodl se nad ním vyhrát pomocí Mycrofta. Jenže, co když to s ním myslí vážně? Má vůbec cenu podstupovat to riziko? Vzpomněl si na jeho veliké planoucí oči a trochu šílený smích a jeho srdce zrychlilo. A má cenu všechno zahodit, zůstat v bezpečí a promarnit tak onu malou šanci na štěstí? Pohlédl na display telefonu a znovu si přečetl zprávu, jejíž obsah znal zpaměti. Krvelačná bestie o něm říkají, ve skutečnosti je to krotká potvůrka. Co si vyjít do vodního světa, ať tě o tom mohu přesvědčit? Mycroft vzal telefon a napsal odpověď. Odesláno. Během několika minut pípla příchozí zpráva. Datum mi vyhovuje. Sejdeme se u stánku se suvenýry.

            Těch pár dnů do stanoveného data schůzky Mycroft nedokázal myslet na nic jiného. Byl čím dál víc nervózní, kravatu si dnes upravil už několikrát, vzal deštník a vyrazil. Řidič zastavil před branou a Mycroft vystoupil. Přešel přes pokladny a zamířil k suvenýrům. Zahlédl Jima v kšiltovce, triku a riflích, jak se opírá o zeď, jednu nohu pokrčenou s podrážkou tenisky přitisklou ke stěně. V ruce držel rudou růži a zálibně k ní tiskl nos. Mycrofta najednou napadlo, zda není na schůzku oblečen příliš formálně, Jim ho však již zpozoroval a vyšel mu vstříc, po cestě zahodil žvýkačku a z uší si vytáhl sluchátka.

„Moc rád tě vidím,“ usmál se na Mycrofta a podal mu růži.

„Oh, děkuji,“ Mycroft si ji vzal a přivoněl k ní. Poté se ji pokusil připevnit ke klopě saka.

„Ukaž, pomůžu ti,“ Jimovy ruce se dotkly jeho. Obratně mu růži připevnil k saku.

„Půjdeme se podívat na žraloky, deštníčku?“ Jim vycenil zuby. Mycroft kývl. Vešli do haly, nad kterou vedlo žraločí akvárium. Ze všech stran je obklopovalo sklo a nepředstavitelné množství vody. Mycrofta z toho přepadla úzkost. Jim to vycítil a popadl ho za ruku.

„Neměj strach, deštníčku. To sklo by prorazil leda tak diamant.“ Mycrofta to skutečně trochu uklidnilo a když se zadíval do pestrobarevného hemžení rybiček všech druhů a barev, už na pohromu ani nevzpomněl. Svou ruku od Jimovy však neodtáhl. Dostali se do další části, kde za odděleným sklem plavali žraloci. Pocítil k nim respekt a zároveň ho uchvátili svou ladností.

„Mají tak krásná bříška,“ Jim položil dlaň na sklo, „rád bych se dotknul jejich kůže.“ Mycroft se na něj překvapeně podíval a spatřil mírně šílený lesk v Jimových očích. „Ovšem, kdyby měli svázané tlamy.“ U žraloků strávili ještě několik minut. Jim o nich věděl opravdu hodně. Mycroft jen poslouchal, pohlížel na ta úžasná stvoření se stále větším zalíbením a tiskl Jimovu ruku. Prošli si i další akvária, nikde však už nezastavili na tak dlouho. Nakonec zašli do restaurace, kde si objednali chobotnici. Nebylo to špatné, pokud vám nevadilo vědomí, co jíte. Láhev vína zmizela, další ji v družném rozhovoru následovala.

„Obyčejně touto dobou piju čaj,“ omluvil se Mycroft zavěšený do Jima, když společně mířili k limuzíně.

„Já jsem na alkohol zvyklý,“ pomohl mu nasednout Jim, usadil se vedle něj a přetočil si kšilt dozadu. „Jsem totiž hodně zlobivý hoch.“ Jimova ruka klouzala po Mycroftově stehně. Tvář přiblížil až těsně k jeho a pohlížel mu do očí. „Měl bys mě potrestat,“ zašeptal. Mycroft zastavil jeho ruku, která se dostala už nebezpečně vysoko.

„Jeďte domů, Alfréde,“ zachraptěl na řidiče a auto se dalo do pohybu. Jim přitiskl své rty na Mycroftovy a něžně ho políbil. Mycroft ho objal, pod bavlněnou látkou cítil Jimovo pevné tělo. Tělesný kontakt, kterému se vždy vyhýbal, mu připadal neskutečně příjemný. Nebránil se Jimovým prstům, které mu obratně rozeply sako. Jim se dlaněmi dotkl Mycroftova břicha a jemně klouzal pod sako k bokům a zádům. Postupoval směrem nahoru, předloktími se opíral o jeho záda, prsty se dotýkal Mycroftových ramen. Jim oddálil své rty a šťastně se zasmál. Mycroft se na něj usmíval, klopil zrak a červenal se. Jim ho opět políbil, tentokrát prudce a naléhavě, Mycroftovo objetí zesílilo, prsty zarýval do Jimových zad. Limuzína zastavila, řidič se snažil tvářit diskrétně a upíral zrak před sebe. Po dlouhém vášnivém polibku, při kterém Mycroft přišel o sako a Jim o čepici, si toho pánové všimli. Vyklopýtali z auta a se smíchem ruku v ruce kvapem zamířili k domu. Potkali služebnou, která vykulila oči, nakonec se jí však podařilo udržet neutrální výraz.

„Dobrý večer, pane. Budete si něco přát?“

„Ne, děkuji Margaret,“ Mycroft se zachichotal, „dnes večer máte volno.“

„Vlastně možná budeme potřebovat,“ Jim Mycroftovi něco pošeptal a ten zrudl, vytřeštil oči a pak je sklopil. Služebná s očekáváním nejhoršího vyčkávala.

„Uhm, Margaret, myslíte, že byste mohla zajet něco koupit?“

„Jistě pane, oč jde?“

„Řekni to ty,“ kroutil se Mycroft.

„Jde o lubrikační gel, milá Margaret,“ Jim se chichotal a taky mu zahořely tváře. Služebná zrudla.

„Jjistě, hned budu zpátky,“ zablekotala. „A kam vám to mám donést?“

„Necháte to u dveří ložnice, zaklepete a vzdálíte se.“

„Jistě,“ služebná s přihlouplým úsměvem spěšně opustila dům.

„Kdepak máš ložnici deštníčku?“

„V prvním patře.“

Jim chňapl Mycrofta za zadnici a postrkoval ho ke schodišti. Předběhl ho a vyskočil na druhý schod. Vzal ho za bradu a zvedl jeho tvář.

„Teď jsem vyšší já,“ zasmál se Jim a políbil ho.

„Ale ne na dlouho,“ omotal ruce kolem Jimova pasu Mycroft. V objetí vyběhli schody. Mycroft Jima přitlačil ke zdi vedle dveří. Ruce mu zkroutil za hlavou, propletl své prsty s jeho a předloktími se opřel o stěnu. Jimovi se zrychlil tep, zakláněl hlavu, aby mu mohl pohlížet do očí. Mycroft ho prudce políbil.

Pustil mu ruku a nahmatal kliku. Otevřel dveře a se rty na Jimových ho vtáhl do ložnice. Kopnutím dveře zavřel. Jim zatáhl za uzel na jeho kravatě a povolil ji. Dal se do rozepínání knoflíčků na vestě a stáhl ji Mycrovtovi z ramen. Když se pustil do knoflíčků na košili, Mycroftovi zahořely tváře a bojoval s touhou se zase zahalit.

„Ale no tak deštníčku, přece by ses přede mnou nestyděl?“ Jim ho obešel a přitiskl se k jeho zádům. Jeho prsty vyvlékly i zbývající knoflíky. Jednou dlaní mu hladil břicho, druhou pomalu sjížděl níž, až se dostal k jeho penisu. Mycroft se zachvěl. Jimova ruka stále přejížděla po jeho partiích. Cítil, jak pomalu reaguje. Sjel i druhou rukou a rozepl mu kalhoty. Nechal je pomalu sklouznout k zemi. Opět Mycrofta obešel a povalil ho na postel. Vymrštil se dopředu a v okamžiku mu kravatou přivázal zápěstí k pelesti.

„Neboj, lásko, nestane se nic, co bys nechtěl,“ uklidnil Mycroftův vyjevený pohled a políbil ho. Stáhl mu spodky ke kolenům, od kterých dlaní postupoval nahoru. Pomalu mu přejížděl po stehně a Mycroft stále víc hořel nedočkavostí. Jim mu jemně přejel po penisu, stiskl ho a pomalu rukou sjel dolů, pak zase nahoru, Mycroft zafuněl. Jim svůj pohyb zopakoval a znovu, najednou se posunul, až byl hlavou na úrovni jeho břicha. Mycroft otevřel oči a překvapeně, se studem a vzrušením spatřil, jak se Jimovy rty jemně přitiskly ke špičce jeho penisu. Cítil jeho horký dech. Jim otevřel ústa a pomalu ho olízl. Mycroftovi se ze rtů vydral sten. Jim k němu pomalu vzhlédl, jazykem stále přejížděl po jeho údu a spokojeně se na něj usmál. Kdyby byl kocour, předl by. To Mycrofta ještě víc vzrušilo. Zazmítal uvězněnýma rukama. Jim více otevřel ústa a úd sevřel svými rty. Jeho oči se i nadále upíraly do Mycroftových. Ten sténal a celý se prohýbal. Zakláněl hlavu, pak ji zase klopil, aby mohl shlížet na Jimovo počínání. Pokaždé, když se Jimovy tváře stáhly, pocítil tlak, při kterém zazmítal rukama, až se mu jednu podařilo uvolnit. Vjel prsty do Jimových vlasů a zasténal. Držel dlaň na jeho temeni a cítil každý pohyb jeho hlavy. Jima to překvapilo, cítil, jak se na okamžik dusí, když mu ruka stlačila hlavu níž, než sám zamýšlel a kupodivu ho to vzrušilo. Mycroft se najednou zazmítal, zaječel, pustil ho a zadýchaně dopadl na postel. Jim měl plnou pusu mazlavé tekutiny, kterou se málem zadusil. Otevřel pusu, nadzvedl se a nechal to vykapat pod sebe.

„Tos mi taky mohl říct, že už to přichází,“ zaprskal Jim a utřel si pusu do jeho košile. Mycroft se jen culil, načež ho Jim políbil. Mycrofta přešel smích.

„Jsem moc zlobivý kluk,“ zasmál se a znovu ho políbil. „Potrestáš mě za to?“ Mycroft ho bez zaváhání plácl po zadku. Jim se rozesmál a odvázal Mycroftovu ruku.

„A co mi uděláš teď?“

Mycroft vzal Jimovo tričko a přetáhl mu ho přes hlavu. Se zalíbením začal hladit jeho svalnatou hruď a ramena. Prsty mu vjel do vlasů, trhl mu hlavou dozadu a prudce ho políbil. Ozvalo se zaklepání na dveře a spěšné vzdalující se kroky.

„Právě včas,“ zachraptěl Jim. „Cítím, že ho za chvilku budu potřebovat.“ Vymanil se z Mycroftovy náruče a odspěchal ke dveřím. Mycroft se zatím posadil a shodil oblečení, co mu vyselo omotané kolem kotníků. Náhle vytřeštil zrak a úsměv mu zmrzl na tváři, když si uvědomil, že právě jeho zadnice za chvilku vyzkouší onen balíček ležící za dveřmi. Jim pootevřel, bleskově chňapnul pro krabičku, zavřel a při zpáteční cestě roztrhl papírový obal a vytáhl tubu, papír odhodil na zem. Mycroft znepokojeně polkl, v onom surovém způsobu, jakým Jim rozerval balíček, spatřoval nadcházející události. Jim na něj pohlédl a překvapila ho změna jeho výrazu. Rozhodně se bál, výraz už skryl, ale těkající pohled vyděšených očí mu způsobil příval touhy. Bylo to ještě lepší, než kdyby si nechal naplácat, jak chtěl původně. Jeho rty zkroutil úsměv, oči se mu nebezpečně leskly. Přistoupil těsně k posteli a pomalu se nad Mycrofta naklonil.

„Ty se mě bojíš, deštníčku?“ zatrylkoval, načež Mycroftův výraz ještě víc zbezradněl. Vzhlížel vzhůru do Jimovy tváře a vypadal, jako malé vystrašené štěně. Jim ho něžně políbil. Pak otevřel tubu s gelem a Mycroftův neklid ještě vzrostl.

„Nemohli bychom to odložit na někdy jindy?“ pípl přidušeně.

„To bychom opravdu nemohli,“ přimáčkl si Mycroftovu ruku na poklopec a ten pod látkou ucítil velice pevný úd. Začervenal se, jeho ruka se chvěla. Jima to vzrušovalo tím víc. Přesto však nechtěl, aby byl Mycroft tak moc vyděšený. Polkl a oddálil Mycroftovu ruku ze svého poklopce a položil si ji na záda. Pevně ho objal.

„Nemusíš se bát, deštníčku,“ pohladil ho po vlasech. „Říkal jsem ti, že se nestane nic, co bys nechtěl.“ Mycroft se k němu chvíli tiskl, až se mu tep uklidnil. S hlavou na Jimově rameni hladil jeho svalnatá záda. Přesunul ruce a ozval se zvuk rozepínaného zipu. Jim se překvapeně odtáhl a pohlédl mu do tváře. Mycroft se na něj usmál a políbil ho. Nahmatal tubu ležící na posteli a vtiskl ji Jimovi do ruky. Přetočil se, lehl si na břicho a pln odhodlání si popotáhl košili a tím odhalil hýždě. Jim ho chytil za zadnici, palcem mu jemně přejel mezi půlkami, aby se tolik nelekl, když mu vzápětí přiložil tubu ke kůži a část obsahu vymáčkl. Mycroft se otřásl. Měl husí kůži a potil se.

„Otoč se,“ zašeptal Jim a vzal ho za bok. Mycroft se překulil na záda. Jim si lehl na něj, uchopil ho za stehno a posunul mu nohu vzhůru. S pohledem do jeho očí do něj jemně pronikl. Mycroft sykl a vyděšeně zavřel oči plnící se slzami. Ruce zarýval do Jimových zad. Cítil nezvyklý tlak, pak na něj Jim nalehl a zase se odtáhl, za chvíli zas, očekávaná bolest nepřicházela. Strach se z něj rázem odplavil a on povolil sevření na Jimových zádech. Otevřel oči a spatřil jeho vzrušenou tvář. Sjel mu rukou na zadek, aby cítil veškerý pohyb. Při každé přirážce Jimovo tělo zatlačilo na jeho koule a to ho vzrušovalo. Jim zrychloval. Byl pořádně zadýchaný, chroptěl a sténal. Stejně tak Mycroft, jehož penis se začal zvedat a opíral o Jimovo břicho. Jim přirážel čím dál důrazněji, Mycroft to začínal nepříjemně pociťovat, přesto to přinášelo i vzrušení. Stiskl zuby a zaryl nehty do Jimových hýždí, až ten vykvikl a s posledním úderem se přimáčkl k Mycroftovi. Zadýchaně se na něj svalil, cítil, jak ho něco velmi důrazně tlačí do břicha. Zasmál se a natáhl pro gel. Jen co popadl dech, opět se posadil a vymáčkl tubu na špičku Mycroftova údu. Nadzvedl se a posadil. Vykulil oči, pak se ale usmál. Mycroftovy ruce ho chytily za stehna a on se v pomalých pohybech zvedal a klesal. Mycroft se zazmítal. Po jeho tváři se rozlil zářivý úsměv. Jim se nadzvedl a podal přikrývku. Zachumlali se pod peřinu a usnuli si v náručí.

            Mycroft se ráno probudil a mírně se mu motala hlava. Po dobrém víně se to prý nestává. Asi nebylo nejlepší. Zamračil se a chytil za zadek. Pořádně ho bolel, jako kdyby ho někdo nakopal. Vzpomněl si na včerejší noc a tvář se mu rozjasnila, potemněla však ruměncem. Natáhl ruku a nahmatal jen prázdnou postel. Rozlepil oči a se zklamáním zjistil, že tu Jim není. Znovu se podíval vedle sebe. Na polštáři ležel malý gumový žralok, suvenýr z vodního světa a pod ním lísteček: Zbožňuju tě, deštníčku. Jim Mycroft se usmál a přitiskl si figurku ke rtům. Vyklouzl z postele a zamířil do koupelny, která sousedila s ložnicí. Podíval se na sebe do zrcadla a málem se nepoznal. Tatam byl výraz klidu a nezaujatosti s mírně povýšeným úšklebkem. Místo toho se díval do ruměné tváře prozářené radostí s jiskřícíma očima. Netrvalo dlouho a vyšel z koupelny zahalen v županu. Zanedlouho už mířil do přízemí dokonale upraven.

„Dobré ráno pane, hned vám přinesu snídani.“

„Dobré ráno, děkuji.“ Mycroft došel do malého salonku, kde obyčejně snídal a četl noviny. Dnes však na stole stála vázička a v ní rudá růže. Sedl si ke stolu, o noviny jen zavadil pohledem, namísto toho si přivoněl k růži. V tu chvíli přišla služebná a podala mu čokoládový muffin a kávu. Mycroft nachytán s nosem u růže se začervenal. Služebná se také červenala a klopila zrak.

„Když už jsme u toho,“ začala, „ten pán si včera v limuzíně zapomněl čepici. Nechala jsem ji na stole v šatníku.“

„Výborně, děkuji.“

Služebná se vzdálila do vedlejšího pokoje, kde vyčkávala na případné zavolání. Mycroft se zatím pustil do snídaně s pohledem upřeným na růži. Náhle si uvědomil, že sedí na velice měkkém polštáři. Opět zrudl, když si uvědomil, že mu ho nachystala služebná, tudíž jí je všechno jasné.

- Zpět na seznam povídek: ZDE -