Halloweenský speciál

Dnes máme Halloween a s ním slíbený speciál. :)

Hodiny u krbu odbily sedmou, čas, na kterém se Jim s Mycroftem domluvili, že se sejdou v hale. Jimmy tam doletěl odněkud z přízemí, ve vojenské uniformě a s válečným maskováním na obličeji. Rozhlédl se kolem sebe, hala zářící mihotavými plamínky svíček, krom šklebících se dýní, zela prázdnotou. Mycroft přece vždy chodí včas, šlo Jimovi hlavou, když ho napadlo pozvednout zrak ke schodišti a spadla mu brada. Mycroft se s cudným hihňáním držel zábradlí, když se lehounce jako pírko snášel ze schodů ve společenských šatech, rukou v bílé rukavičce si držel konec sukně, aby o ni snad nezakopl. Dlouhé lokny paruky z pravých vlasů mu spadaly okolo tváře, spletený cop držel je v jednoduchém účesu jako čelenka. Mycroft byl naprosto okouzlující a ještě více okouzlen vojáčkem čekajícím na něj pod schody.

Jim poskočil a pak už vyběhl několik schůdků, které je dělily.

„Zdalipak jsou Vaši rodiče doma, krásná slečno?“ Jim se snažil tvářit vážně.

„Ne pane. A nesmím se bavit s cizími lidmi,“ prohlásil Mycroft mírně vyšším hlasem.

„To je moc dobře. A nemusí se o tom dozvědět. Nešla byste se mnou na ples?“ Natáhl k němu ruku dlaní vzhůru a Mycroft ji přijal. „Moc ráda,“ zčervenaly mu tváře. „Jen si o mně nemyslete nic špatného, nebýt Vaší okouzlující uniformy, nikam s Vámi nejdu.“

„Jak bych si o Vás mohl myslet něco špatného?“ Jim políbil Mycovu ruku a už ho vedl ze schodů. Přitom si ho zvědavě prohlížel a koukal mu do výstřihu. Buď byl dnes na plastice, nebo si najal opravdu dobré kostyméry. Mycroft si jeho pohledu všiml a zčervenal ještě víc.

„Asi nebyl ten nejlepší nápad jít za tetičku Val,“ řekl už svým hlasem a zněl rozpačitě.

„Mmmm,“ Jim chvilku uvažoval. „Byl,“ zasmál se a střílel mu pohledem od tváře k výstřihu a zpět. To už se Mycroft zatočil v šatech a pak zase zvážněl.

„Nezůstaneme radši doma? Bude tam hluk a spousta lidí a taky můj bratr a rodiče,“ ryl špičkou do podlahy.

„No tak Deštníčku,“ Jim k němu přiskočil a vzal ho za ruce. „Aspoň na chvilku, mně se tam chce, budeme tancovat,“ roztočil se s ním po síni. Mycroft stále vypadal nešťastně. „A neměl bych se převléct?“

„Kdepak,“ Jim si vzpomněl na nemožný kostým kostlivce, co našel ve skříni. „Val je ta nejlepší volba. Pak už by byla lepší jen Val v úboru služebné,“ zahihňal se Mycroftovu červenání. „Neboj, nemusíš si ho brát,“ zatím dodal v duchu, zastavil se a zahleděl se mu hluboko do modrých očí. „Koledu, nebo ti něco provedu,“ ušklíbl se.

„Bonbóny jsou támhle ve skříni,“ ukázal, Jim ho však chytl pevněji.

„Kdepak bonbóny,“ jedním pohybem ho přimáčkl ke sloupu. Jasně viděl, jak se Mycroftovi zrychlil tep. Upravil mu pramen vlasů a s dlaní na jeho tváři ho políbil. Mycroft se k němu přitiskl. Pak ale překvapeně ucukl hlavou, když přes umělou kůži pocítil, co Jim provádí. Velmi důkladně prozkoumával jeho výstřih. „Sákra, to je jak pravé,“ zasmál se, pak si všiml, že si Mycroft všiml a zářivě se usmál. „To bylo sladké,“ vzal ho za ruku. „A teď už pojď,“ rozběhl se ke dveřím. „Ať nepřijdeme moc pozdě.“ Mycroft za ním vlál a upravoval si výstřih.        

            Stejně tak se musel upravit, jakmile limuzína zastavila před loveckým zámečkem na kraji Londýna, ve kterém se ta dnešní sláva měla konat. Na nedalekém parkovišti již stálo několik pohřebních aut.

„Pojďme domů, tady bude zábava, jak v márnici,“ zkoušel to dál Mycroft.

„A to mám nejradši,“ zasmál se Jim a vedl ho ke dveřím.

„Mohu Vám vzít kabáty?“ nabídl dveřník se sekáčkem v lebce hned po strašidelném přivítání. „Lady“ otočil se nejprve na Mycrofta, ten na něj vykulil oči a Jim se rozesmál. „Oh pane Holmesi, jste to Vy? Omlouvám se!“ dveřník se začal hluboce klanět. To přilákalo pozornost osazenstva. A přes prvotní rozpaky se s ním přišly přivítat vysoce postavené osobnosti Anglie. Vysoce postavená strašidla. „Přijdu Vás vyzvat k tanci,“ žertoval právě ministr Drákula a Mycroft se tomu společensky smál. Pak upírův pohled padl na Jima. Úsměv mu okamžitě zmizel, stejně jako špičáky žblunknuvší do poháru rudého vína, „omluvte mě,“ zachraptěl a už byl na druhé straně sálu. Jimův nejvražednější pohled velice plynule přešel do zářivého úsměvu, jakým obdařil otáčejícího se Mycrofta, překvapeného ministrovým náhlým útěkem.

„Myky, drahoušku,“ paní Holmesová syna objala.

„Nezkracuj mé jméno, prosím,“ na poslední slovo kladl důrazné pohoršení.

„Stejný, jako vždy,“ usmála se na něj a pak objala pana Holmese, usmívajícího se vedle.

„Ale já ti zkráceně říkat můžu, že ano Deštníčku?“ zacvrlikal Jim a objal ho okolo ramen pozorujíce dvojici.

„Jistě,“ Mycroft zrudl. „Ale to je něco jiného,“ snažil se nemyslet na to, co s ním dělá zkrácenina jeho jména z Jimových úst. A už vůbec ne na situace, při kterých ji užívá. Jimovo objetí a hlavně vědomí, že myslí na to stejné, mu ani trochu nepomáhalo.

„Ale Myky, neměl bys nás představit?“ zavrněl mu do ucha.

„No ovšem,“ Mycroft i nadále červenal. Byla to vůbec první chvíle, kdy jeho rodiče viděli Jima. Tedy kromě televize, když se o něm mluvilo, jako o největším zločinci v historii Londýna.

„Mami, tati, to je James Moriarty, můj přítel,“ hrdě ho postrčil před sebe, aby si jej dobře prohlédli. „A to jsou máma a táta,“ shrnul Mycroft. „Mám je rád, i když mě chtějí jako doprovod na Bídníky.“ Jim by vyprskl smíchy, tohle byla ovšem poněkud slavnostní chvíle.

„Moc mě těší, že poznávám nejvýznamnější osoby na Světě. Díky Vám je bohatší o naprosto dokonalého člověka. Madam,“ políbil paní Holmesové ruku. Ta jen přikývla, přes dojetí potlačujíc slzy, nebyla schopná promluvit. „Pane,“ stiskli si ruce. „Noo, a taky Sherlocka, samozřejmě,“ odlehčil to Jim a čtveřice se rozesmála.

„Mluvil tu o mně někdo?“ zjevil se vedle nich Sherlock v kostýmu pantera svírajícího v tlapách dýni, to byl jeho oobří pupík v oranžové látce s vyšitým obličejem.

„No, možná trošku,“ zasmála se paní Holmesová. „Samozřejmě, že v dobrém,“ dodala. „Sherlocku, sedni si!“ John, kočka s mašlí okolo krku a výrazem grumpy cat, za ním dotáhl křeslo a starostlivě ho do něj usadil. Sherlock nijak neprotestoval a s oddechnutím si hladil břicho. Skupinka pokračovala v rodinném hovoru. Za nějakou dobu začal zábavný program. Kapela Dušičky to pořádně rozjela. A rodiče Holmesovi také. Byli hvězdami parketu. John musel Sherlocka přidržovat v křesle, aby ho snad nenapadlo se do tance přidat a Jim nakonec umluvil Mycrofta a teď předváděli složité kreace. Mycroft si ke svému zděšení uvědomil, že ho to vlastně nehorázně baví. A Jim to poznal taky a roztáčel ho po celém parketu. Při jedné obzvlášť chytlavé písničce se Sherlock v křesle vrtěl do rytmu, až se najednou popadl za břicho. John si toho nejdřív nevšiml, díval se na parket a i s ním to šilo, pak ale zpozoroval, že je vedle nějak podezřelý klid. Otočil se a spatřil Sherlockův zářivý úsměv plný zubů. To bylo hodně podezřelé.

„Co se stalo?“ starostlivě se mračil a měřil si ho pohledem.

„Myslím, že za jiných okolností, by mi právě teď praskla plodová voda,“ odvětil klidně.

„Aha,“ John zamrkal a dal hlavu na stranu. „No,“ chvilku stál neschopen slova.

„Johne?“ Sherlock už vypadal neklidněji.

„Asi bychom měli zavolat doktora!“

„Ty jsi doktor!“

„Aha!“

Chvilku ticho, to už se k nim otáčeli nejbližší hosté. Vzduchem se neslo šuškání, až utichla i hudba a sál se proměnil v jedno velké publikum.

„Dýchej, jen zhluboka dýchej,“ John ho začal spěšně prohmatávat.

„Žádnou paniku,“ vyhrkl Sherlock k obecenstvu. „To jen tady dýnička chce na svět!“

„Proboha!“ paní Holmesová si dala ruce před pusu a pan Holmes ji musel podepřít.

„Planý poplach,“ oddechl si John. Sherlock na něj chvilku nejistě koukal, pak se ale rozhodl mu důvěřovat.

„Ano, ještě dva měsíce by tam mělo vydržet,“ pohladil si pupík. John se k němu naklonil a objal ho. Byl to Sherlock, ale že ho to pořádně vyděsilo, poznal. A jeho ostatně taky. Cítil, jak se chvěje. A jejich syn se stále nespokojeně vrtěl. „Možná bychom měli jít domů,“ navrhl.

„Ano, chce se mi spát,“ přiznal Sherlock a zívl.

„No tak, pokračujte, není tu nic k vidění,“ odháněl zvědavé pohledy od bratra Mycroft. To už s Jimem a rodiči stáli u něj. Kapela se dala do práce a sál se za chvíli zase rozvlnil. Sherlock se s rodinou rozloučil a s Johnovou pomocí pomalu vstal. Pan a paní Holmesovi se rozhodli už také jet domů.

Mycroft s Jimem se dali do tance. Ba co víc! Kapela po několika skladbách začala hrát známé melodie z filmu Hříšný tanec. Tou dobou už Sherlock s Johnem byli doma. Miminko se v nastalém tichu strašidelné noci uklidnilo a Sherlocka teď napadaly úplně jiné věci, než je spánek. Podíval se Johnovi, upravujícímu mu polštář pod zády, do očí a pak se pousmál způsobem, jakým to uměl jen on. John mu úsměv opětoval a než se k němu stačil pomalu přiblížit, aby ho políbil, popadl ho Sherlock za zátylek a prudce strhl k sobě na postel.

Jim prudce trhl a Mycroftovy šaty po straně povolily. Vzápětí si jeho nohu přitiskl k boku a takto se s ním rozvlnil v rytmu Hříšného tance. Mycroft ho držel okolo ramen a prsty mu zajel do vlasů. Okolí neexistovalo. Byli už jen oni dva, svůdná hudba a jejich narůstající touha.

John s hlesnutím dopadl vedle Sherlocka a pak se k němu konečně natáhl a políbil. Sherlockovy ruce při tom putovaly po Johnových zádech, po příjemné plyši kočičího kostýmu. Stejně tak příjemný byl tenký samet napínající se na Sherlockově těle.

Mycroft se zaklonil a pohodil vlasy. S posledními tóny písně si ho Jim zvedl zase k sobě a oba udýchaní touhou se dotýkali čely a pohlíželi si do očí. „Pojďme někam,“ Mycroftův hlas zněl poněkud přiškrceně, „kde nebude tolik lidí.“ Jimovy oči se zúžily nedočkavostí a pousmál se. Rázem prošli sálem do vedlejší klidnější síně. Propletli se debatujícími hloučky, až dorazili do ještě menší místnůstky, snad přístěnek na košťata, kde stála policejní budka.

„Dovnitř,“ zapištěl Jimmy a už otvíral dveře a proskočil dovnitř, aby mohl Mycrofta vtáhnout do tmavého prostoru menšího uvnitř. Dvířka se za nimi s klapnutím zavřela.

Tuba se pod Sherlockovými prsty s cvaknutím otevřela. Johnův kostým se válel na zemi a on teď s mašlí okolo krku rozepínal spodní část sametu. Skrytý šev povolil a s ním i látka. Sherlock pod Johnovýma rukama předl jako panter.  

„Ještě, že mám s sebou i vojenskou výbavu,“ zasmál se Jim a doteky ve tmě ozářilo jasné světlo. Spěšně přepnul na nejslabší úroveň a pustil svítilnu na zem. Chvíle bez hnutí a pohledů v nastalém šeru. Krátký okamžik vyčkávání a pak se po sobě vrhli jako dravec na svou oběť. V divém tanci polibků naráželi do stěn, chvíli se zády o chladivé dřevo opíral Mycroft, poté zase Jim, až se Mycroftovy prsty propletly s Jimovými a oni sklouzli po stěně na podlahu. Valeriiny šaty ocitly se nad Mycroftovým pasem a stejně tak prsty spěšně rozepnuly knoflík uniformy. „Kde se to,“ Jim zápolil s Mycroftovým kostýmem. Myc několika pohyby uvolnil spodní část umělé kůže a pak už Jima povalil na záda.  

Sherlock přidržoval Johna za boky, ležící na zádech přes pupík viděl horní polovinu jeho hrudi a tvář staženou úsilím. Držel ho za stehna a vzrušeně vzdychal při každém jeho dosedu. John se ho držel za sametem potažená stehna a v rytmických pohybech se nadzvedával a klesal.

„Ojetej tetičkou Val,“ Jim se nedokázal přestat smát. Rameny a hlavou se zapíral o roh budky, rukama se držel stěn a nohy mu spočívaly na Mycroftových pažích. Ten klečel těsně u něj a pohazoval jím v rytmu přirážek.

John rychle dosedl a s výkřikem se propnul dozadu. Sherlocka pevně sevřely jeho útroby a v tu chvíli vydal zvuk skutečně patřící panterovi a zaryl drápy do Johnových stehen.

Mycroft si Jima přechytl a víc se k němu přitiskl, Jim ho chytil okolo ramen. Přes zrychlený dech a sténání ještě občas vydal nějaké to zahihňání. Mycroft zrychlil. A s Jimovým i svým křikem prudce přirazil. Celý zadýchaný Jima pevně objal. Oba se chvěli.

John se nadzvedl a skulil vedle Sherlocka. Položil si tvář na jeho sametové rameno a Sherlock ho pevně objal. Johnova ruka sklouzla na Sherlockovo břicho, kde se setkala s jeho.

Mycroft s Jimem začali usínat, zvedli se proto a upravili si kostýmy. Jim zatlačil do dveří. „Co to,“ ani se nehnuly. Teď s nimi Mycroft zalomcoval. Nic. Jim se natlačil k protější stěně. Připravil si rameno, aby se z toho malého rozběhu mohl opřít do dveří. Proskočil jimi, jak se samy od sebe otevřely. Vrazil do překvapeně vypadajícího muže a oba se svalili na zem. Mycroft vyskočil za nimi, spěšně Jima vytáhl na nohy a když viděl, že je v pořádku, natáhl ruku k postaršímu muži v kostýmu Doktora. „Eh, omlouváme se, to je asi Vaše TARDIS,“ situace mu najednou přišla trošku trapná. Ač to byl jen další účastník párty, přeci jen z něj vycházela jakási Doktorská autorita.       

„Ano je, už jste o ní slyšel?“ muž vstal. „No že je úžasná!“ Když mluvil o TARDIS, Doktorův pohled zjihl, přestože měl před sebou dva vetřelce, co se mu tam klidně vloupali.

„Doktůrku,“ z TARDIS vykoukla Missy, a poslala mu vzdušnou pusu. „Tolik se mi po tobě stýskalo,“ koketně zapózovala ve dveřích a přitáhla si ho k sobě paraplíčkem.

„Eh, kde jste se tam vzala?“ Mycroft s Jimem tu otázku vychrlili současně a vytřeštili na sebe oči ala to tam byla celou tu dobu s námi?

„Za falešnou stěnou, samozřejmě,“ usmála se na ně a mrkla.

„Omluvte nás na okamžik. Musíme něco neodkladného vyřídit.“ Než se dveře zabouchly, bylo vidět, jak se po sobě ti dva vrhli. TARDIS zablikala a s trojitým zavžžžžněním zmizela. Dvojice se na sebe stačila jen podívat, než se znovu objevila. Doktor vykoukl a změřil si je pohledem. „Nechcete hodit domů?“

„To byste byl moc hodný,“ usmál se Jim a už neřešil, že je Missy nachytala při činu. Nastoupili, krycí vchod zmizel a oni se objevili v dech beroucím řídícím centru tohoto živého stroje.

„Páni,“ zatřpytili se jim oči. Doktor je nadále zkoumavě pozoroval.

„A kde je ta žena?“ chtěl vědět Mycroft.

„Jaká žena?“ nechápal Doktor.

„Ta, co na Vás čekala, když jste odsud odlétal před chvílí. Pro Vás možná před týdnem, nebo nějaké to Timey Wimey,“ pousmál se Mycroft.

„Dnes jsem zde poprvé,“ odvětil Doktor. „Někdo mi zanechal vzkaz se souřadnicemi, a že Vás mám zavézt domů.“ Doktor je pozoroval ještě zkoumavěji. „V tom případě otázka zní, kdo byla ta žena? Řekněte mi o ní vše, na co si jen vzpomenete. Vzpomínejte. Chci slyšet i ten nejmenší detail!“   

- Zpět na seznam povídek: ZDE -