JohnLock + JimCroft - Bez cenzury

            Sherlocka probudilo pípnutí telefonu. Promnul si oči a natáhl se pro něj na noční stolek. Přišla mu zpráva od Lestrada. Měl případ, se kterým si nevěděl rady. Ovšem, co jiného by od něj taky mohl čekat. Nakonec mu odepsal, že se může stavit. John z toho asi nadšený nebude, vlastně se bude zlobit a dívat se tím jeho nesouhlasným pohledem, jak to umí jen on. Ale momentálně je v práci, takže by se o tom nemusel ani dozvědět. Sherlock se zabalil do prostěradla a chystal se vstát, když do ložnice vešel John s tácem se snídaní.

„A, už jsi vzhůru?“ Usmál se na něj. „Chtěl jsem tě překvapit a ty se klidně probudíš,“ zatvářil se naoko naštvaně.

„Co děláš doma?“ Vyjel na něj Sherlock. Ani si neuvědomil, jak hrubě to vyznělo. Johna však už takové řeči nikterak nevyváděly z rovnováhy.

„Nesu ti něco k snědku,“ odvětil John. „Vzal jsem si dovolenou, abych teď mohl být stále u tebe, kdybys cokoli potřeboval.“ John postavil tác před Sherlocka a starostlivě si ho prohlížel. „Jak se cítíš?“

„Fajn,“ odvětil Sherlock. „Myslím, že to s tou péčí přeháníš.“ Přesto si lehl na bok a opřel si hlavu o loket a po vzoru římských hodnostářů se dal do jídla. John mu zatím změřil tep, teplotu a dokonce si zasvítil i na zorničky. Sherlock na něj škodolibě vyplázl jazyk, když měl zrovna plnou pusu vloček.

„Ale no tak, jak ti mám zkontrolovat mandle s tím vším?“ zaprotestoval John. Sherlock najednou vytřeštil oči, zavřel pusu a zasmál se z čiré radosti.

„Co se stalo?“ chtěl vědět John. Sherlock vzal jeho ruku a přitiskl si ji na břicho. „Ach, proboha!“ Sherlock se překulil na záda a strhl ze sebe prostěradlo. Pod kůží obrovského břicha byl jasně vidět pohyb.

„A zas,“ zasmál se John, dlaň jemně opíral o Sherlockův pupík. Sherlock odtrhl pohled od břicha a podíval se do Johnovy tváře. Vypadal tak šťastně, tak opravdově, tak spolehlivě… potlačil slzy dojetí, hormony, které bral, se nešťastně projevovaly návaly citu. Vzal Johnovu ruku do své, ten se k němu otočil a opětoval mu hluboký a láskyplný pohled. Ano, John a jejich dítě jsou to jediné, na čem mu skutečně záleží. Nějaké řešení případů? Možná mu hormony lezou na mozek, ale skutečně cítil, že by se bez toho dokázal obejít. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Uhm,“ Sherlock vstal a spěšně se zamotal do prostěradla.

„Někoho čekáš?“ nakabonil čelo John.

„Ano čekám,“ neodpustil si slovní hříčku Sherlock a pohladil si břicho. To vyvolalo Johnův úsměv, ovšem ve chvíli, kdy zaslechl Lestradovo volání, se hned zamračil.

„Je úplně v koncích, znáš Lestrada,“ snažil se ho uchlácholit Sherlock. „A slibuju, že neodejdu z bytu.“ John kývl a přešel do druhé místnosti, kde zavolal, že je otevřeno. Lestrade vstoupil následován Andersonem.

„Ale ne, toho sis vzal taky s sebou?“ zhrozil se Sherlock, když vešli do pokoje. „Ještě, že Hamish odsud nevidí,“ pohladil si pupík. „Jinak by začal věřit na strašidla.“ Oba kriminalisty pohled na Sherlockovo jasně viditelné bříško velice znejistěl, Anderson díky tomu ani nevnímal urážky.

„To jste přišli zírat, nebo mi řeknete něco o případu?“

„A-ano, dej mu ty složky,“ praštil Lestrade podřízeného loktem. Ten jenom hlasitě polkl, udělal pár nejistých kroků, natáhl ruku se složkami a úpěnlivě se soustředil jen na to, aby mu náhodou nesklouzl pohled na pro muže neobvyklé partie. Sherlock se tím dobře bavil. Vzal si složku a sedl si s ní ke stolu.

„My... byl nalezen mrtvý v… v metru…no a,“ Lestrade nesouvisle blábolil a u toho si otíral pot z čela. Sherlock ho upřeně pozoroval a snažil se skrývat smích. Když to několik minut nikam nevedlo a Lestrade i Anderson se velmi zpotili, přeci jen se mu jich zželelo a oznámil, že si ve složkách o případu sám přečte a řekne jim až své závěry. Oba šťastně pookřáli a už se hnali ze dveří. Jen co za nimi zapadly dveře, Sherlock se dal do smíchu. John jen vypadal ještě nakvašeněji, než když přišli.

„Nechápu, že je to může tak moc vyvádět z rovnováhy,“ zakroutil hlavou.

„Opravdu?“ zakřenil se na něj Sherlock. „Kdo ještě půl roku po našem bouřlivém shledání a jeho každodenním, nebo každonočním, ať jsme přesnější, opakování, prohlašoval, že není gay a jen při tom slově červenal?“ Johnovi zrudly uši.

„Tak co je v té složce?“ přešel k Sherlockovi a hypnotizoval spis. Sherlock otevřel složku a společně se začetli do hlášení. Ozvalo se zaklepání na dveře a vešla paní Hudsonová.

„Hoši? Doufám, že neruším. Ti pánové vyběhli z domu, jako by viděli ducha, tak jsem se jen přišla ujistit, že jste v pořádku.“

„Ano, paní Hudsonová,“ usmál se na ni John. „Všechno je v pořádku.“ Paní Hudsonová se zadívala na Sherlocka zabraného do složky. Zahlédla fotografii z místa činu.

„Ale fuj, Sherlocku, ve svém stavu se přeci nemůžeš dívat na takové ohavnosti, měl bys být v klidu a odpočívat.“

„Jak mám odpočívat, paní Hudsonová, když ten nebohý muž skonal tak hrůzným způsobem?“ Sherlock se od složky neodvrátil, jeho hlas však zazníval podivně soucitně a rozrušeně. „Ten odporný zločinec je někde venku, a dokud ho nedopadnu, nebudou ulice bezpečné. Jedná se o šílence, o tom dle provedení není pochyb. A jistě bude pokračovat. Do takového světa nemohu přivést Hamishe, nemůžu nechat Vás nebo Johna, nebo Mycrofta, abyste mu náhodou nepřišli do rány. Nebo snad myslíte, že by ho Lestrade a ta jeho banda poskoků a koblihožroutů mohla dopadnout beze mne?“ Sherlock si povzdechl. „Kdybych si byť jen trochu myslel, že ano, rád bych zůstal v klidu a odpočíval.“

Paní Hudsonová třeštila oči, John jen naznačil, že si Sherlock před chvílí vzal svou denní dávku hormonů. Najednou se smíchem odhodil složku a chytl se za břicho.

„Už zase kope.“

„Ukaž, chlapče, mohu si sáhnout?“ Paní Hudsonová přiskočila a dotkla se Sherlockova břicha. „To je úžasné, už se nemůžu dočkat, až ten maličký vykoukne na svět.“

„To já taky ne,“ usmál se Sherlock.

„Mělo by to být za necelé dva měsíce,“ kývl John. „Vlastně bychom měli jít nakoupit všechny potřebné věci, jako oblečení a plínky a co všechno takové mimino potřebuje.“

„Jen běž, já zatím vyřeším případ.“

„Copak ani trochu nechceš jít se mnou?“

„Ty nakupuješ, já řeším případy.“

„Ale tohle je něco jiného, ne jak koupit mléko. Je to, jako bych ti kupoval oblečení.“

„Je pravda, že tvůj poslední pokus byl opravdu příšerný. Boxerky se včelou? Kdo to kdy slyšel?! Nechápu, proč po mně chceš, abych si je bral na sebe, než začneme…“

„Tak já už půjdu, hoši.“ Paní Hudsonová s přihlouplým úsměvem a rudými tvářemi vypochodovala z pokoje.

„Nebýt případu, hrozně rád bych s tebou šel na nákupy.“

„Tak tuto větu mi nikdo neuvěří,“ zasmál se John. Sherlock najednou vykulil oči.

„Vlastně vím o někom, kdo by případ mohl vyřešit za mě, podáš mi prosím telefon?“ John přešel do ložnice, kde vzal Sherlockův mobil a podal jej příteli.

„Kdo?“

Ten zatím bez odpovědi vytočil číslo. Jednou rukou držel telefon, druhou vzal Johna za ruce.

„Zdravím tě, švagříčku.“ John vykulil oči. „Nechtěl by ses podívat na velice zajímavý případ a dopadnout člověka, který je magor skoro tak velký, jako ty? Výborně. Ano, to mi vyhovuje. A zdravím Mycrofta.“ Sherlock odložil telefon a popadl Johna i druhou rukou a přitáhl si ho k sobě.

„To nemyslíš vážně? Proč zrovna on?“

„Může tak použít ten svůj geniální mozek na něco užitečného.“ Ušklíbl se Sherlock.

„Uvědomuješ si ale všechna ta rizika a taky Lestradův výraz, až se o tom dozví?“ Dle Sherlockova pobaveného úsměvu bylo jasné, že si to živě představuje. Pak kývl.

„Můžeme na něj dohlížet, aby neudělal nějakou pitomost. A má alespoň příležitost prokázat, že skutečně přešel na stranu dobra.“ Sherlock si přitáhl Johnovy ruce k ústům a začal mu ožužlávat prsty. „Říkal, že mají s Mycroftem zrovna něco na práci,“ významně povytáhl obočí, „máme ho čekat nejdříve za hodinu.“

„Chceš říct, že do té doby si taky najdeme nějakou práci?“ usmál se John a začervenal se.

„Hmm,“ Sherlock pokračoval v žužlání Johnových prstů. John se k němu naklonil a špičkou nosu přejel jeho. Sherlock chytil Johna za zátylek, zvedl hlavu a spojil své rty s Johnovými. Zatáhl za pruhovaný svetr a přetáhl mu ho přes hlavu. Opět své dlaně omotal kolem jeho krku a přisál se k jeho rtům. John Sherlockovi pomohl vstát, aby přešli do ložnice. Sherlock ze sebe nechal spadnout prostěradlo a natáhl se do postele. John byl hned u něj. Hladil jeho štíhlé tělo, přejížděl po obrovském břiše. Líbal Sherlockův krk a ten zakláněl hlavu, aby se dostal ke každému místu na jeho kůži. Sherlock přejížděl po jeho zádech, u kalhot se zastavil, sjel rukou dopředu a obratně rozepl Johnův poklopec. John zabručel, když mu Sherlockova ruka zajela pod trenýrky. John ze sebe strhl oděv a odhodil ho stranou. Z nočního stolku vzal lubrikant. Sherlock se opatrně přetočil na bok, zády k Johnovi. John si na prsty nanesl gel a jemně je zatlačil mezi Sherlockovy hýždě. Políbil jeho rameno, lehl si těsně za něj, nohu posunul dopředu. Chytil Sherlocka za bok a pronikl do něj, pomalým pohybem se dostával stále hlouběji, až se přitiskl k jeho zadnici. Sklouzl rukou dopředu a vzal Sherlockův penis. Jemně ho tiskl a posunoval jím v rytmu vlastní pánve. Sherlock cítil na zádech Johnův horký dech a rozpálenou kůži. Cítil rychlý tlukot vlastního srdce, stupňující se vzrušení, rychlý pohyb v zadních partiích, ostré nárazy, stále intenzivnější tlak. Sherlock zarýval prsty do matrace, ze rtů mu vycházely steny a přerývaný dech. Napřímil se a propadl do přítomnosti. Pocítil štěstí, vnímání na okamžik zesílilo, plně si uvědomoval každičký pohyb jejich syna, tep malého srdíčka. Uvolněně se položil na lůžko. John ještě chvíli pevně svíral jeho penis, mazlavá tekutina mu stékala po prstech. Pak Sherlocka opět chytil za bok a několikrát důrazně, až trochu bolestivě, přirazil a se zasténáním na okamžik znehybněl. Odtáhl se od něj a pomohl mu přetočit se na záda. Poté mu položil hlavu na hruď a pevně ho objal. Málem by usnul, kdyby mu Sherlock nepřipomněl, že za chvíli má přijít návštěva. John neochotně vstal a podal Sherlockovi kalhoty a košili z nadměrných velikostí. Sám si oblékl kalhoty a přešel do pokoje, kde ležel jeho svetr. Jen co si ho oblékl, ozvaly se kroky na schodišti a zaklepání.

„Je otevřeno,“ vyzval návštěvu John. Do místnosti vešel Mycroft následovaný Jimem.

„Ahoj švagře,“ pozdravil ho Mycroft.

„Ahoj,“ pousmál se na Mycrofta a nejistě kývl na Jima. „Um, posaďte se,“ vybídl je John a mávl rukou ke gauči. Ke svému zděšení si uvědomil, že právě tu ruku má ještě stále zamazanou, zrudly mu uši a ruku rychle stáhl a ukryl za zády.

„Děkuji, myslím, že raději postojím,“ zatvářil se rozpačitě Mycroft.

„Copak tě nebolí nohy?“ usmál se na něj Jim.

„Nohy ne,“ zaťal zuby Mycroft a hodil na Jima vyčítavý pohled. Jim se jen zatvářil jako andílek a podíval se na něj psíma očima.

„Mycrofte, ty jsi tu taky?“ Sherlock se svou vřelostí opět nezklamal. Vyšel z ložnice a i přes plandavý oděv působil elegantně. Rychlým pohledem sjel Mycrofta i Jima a neubránil se úšklebku. „Nooo, jde vidět, že jste si na té práci dali záležet.“

John využil příležitosti a zapadl do koupelny, kde si vydrhl ruce.

„Taky jste zrovna nezaháleli,“ ušklíbl se Jim. „To je ten případ?“ ukázal na složku. Sherlock kývl. „Dobře, kouknu se na to.“ Sedl si ke stolu a dal se do prohlížení. „Nooo, hezká prácička,“ usmál se nad fotografií oběti. „Jistě hodně a dlouho trpěl, moc hezké.“

„Víš, na které stojíš straně?“ znejistěl Mycroft.

„Jistě deštníčku,“ Jim vycenil zuby ve zvrhlém úsměvu, „ale přeci můžu ocenit dobrou práci.“    

„Ovšem,“ kývl Sherlock a tím téma ukončil.

„Jak se vůbec máš?“ Otočil se na bratra Mycroft. „Vypadáš…šťastně.“

„To jsem,“ pohladil si břicho Sherlock. Jim mezi tím zkoumal případ. Když zvedl hlavu, spatřil bratry proti sobě, Sherlock měl vyhrnutou košili a nutil brášku, aby si sáhl. Ten se mračil a moc se mu do toho nechtělo. Nakonec to přeci jen udělal. Najednou se na jeho tváři objevil úžas vystřídaný lehkým úsměvem. „Cítím, jak se hýbe!“

„Ano, poslední dobou se tím baví.“

„To má po mně,“ přidal se k nim John. „Taky bude hrát ragby.“ Bratři se tomu zasmáli. Jim si prohlížel Mycrofta, který jeho pohled vycítil a otočil k němu svou rozesmátou tvář. Jim mu úsměv opětoval, jeho oči zářily pohnutím.   

            Uběhla asi půlhodina, Jim se zrovna zvedl od stolu s mobilem, do kterého si zapsal všechny potřebné údaje a měl docela jasnou představu, jak postupovat. Zastihl zrovna čtveřici nad šálkem čaje a koláčky. John seděl na pohovce, Sherlock vedle a pohodlně se o něj opíral, Mycroft postával naproti nich, k Jimovi zády a opíral se o křeslo, ve kterém seděla paní Hudsonová. Jim přešel až k němu a omotal mu ruce kolem pasu. Mycroft spěšně polkl koláček.

„Měl jsem jenom dva, opravdu!“

„To nevadí, deštníčku, jen pěkně papej.“ Přiblížil své rty k jeho uchu a zašeptal: „Dnes večer budeš vzadu ty. Musíš posilovat, protože ti začíná růst pupíček.“

John vyprskl čaj a málem upustil hrníček. Sherlock se rozesmál a Mycroft se pokusil udržet vážný výraz.

„No hoši!“ Paní Hudsonová vyskočila. „Za okamžik budou vysílat můj oblíbený pořad v televizi, prosím, omluvte mne.“ Rudá jako rajské jablíčko a s přihlouplým úsměvem vyšla z místnosti.

„Co případ, už tě napadá, kdo to mohl udělat?“ Změnil blesku rychle téma Mycroft.  

„Hmm,“ Jim s úsměvem kývl a nepouštěl Mycrofta. „Teď bychom ovšem měli jít, ať stihneme kino.“

„Myslím, že sedět opravdu nezvládnu,“ zabručel Mycroft.

„Vážně?“ Jim si povzdechl. „Stejně to je škoda, hrozně jsem ten film chtěl vidět.

„A kdo za to asi může?“ zavrčel Mycroft.

„Zapomněl jsi koupit další tubu gelu, takže ty.“

„Nemusel jsi být tak moc hrr.“

„To bys nesměl být tak vzrušující a…však víš, co se mnou dělá to tvé plácání deštníkem…jen teď na to pomyslím a…“ Mycroft skutečně pocítil, co s Jimem právě udělala jen ona představa.

„Proč jste nepoužili něco jiného místo gelu?“ Vložil se do toho John.

„Jako co,“ obrátil se na něj Jim. „Třeba máslo?“ Nadhodil s pobavením.

„Kdo by dělal takovou hloupost?“ přidal se uculující se Mycroft. Sherlock a John nasadili neutrální výraz, to a červené uši je prozradily. Mycroft s Jimem si je pozorně prohlédli, podívali se na sebe a propukli v záchvat smíchu. První se uklidnil Jim.

„Tak kam vyrazíme?“ Zamyslel se. „Co kdybychom zašli do muzea? Zrovna je v Londýně The Bodies, celosvětová výstava, kde mají sochy z rozpitvaných lidských těl, to by mohlo být velice vzrušující. A potom…aha, asi bych měl zavolat do restaurace a zrušit náš stůl, můžem si pak objednat čínu, když je výstava z naporcovaných Asiatů. Takový tematický večer.“ Mycroft po něm střelil znechuceným pohledem. „To je skutečně velmi romantické. Kam chodíte na rande vy?“ Otočil se na dvojici na gauči.

„Vlastně..,“ John posmutněl. „Myslím, že jsme na rande nikdy nebyli.“

„To není pravda,“ ohradil se Sherlock. „Chodíme společně na místa činu.“

„To přece není rande,“ John odmítavě překřížil ruce.

„Jak to, že není? Jsme tam spolu, a když se Lestrade otočí, tak…“

„Sherlocku přestaň s tím, víš, jak nesnáším, když mi saháš na zadek při ohledávání mrtvoly!“

„Z místa činu stane se místo Činu,“ zazubil se Jim. John s Mycroftem ho zpražili pohledem.

„Nevím, co se vám na tom nezdá,“ pokračoval Sherlock a pohledy se stočily zase na něj.

„Takže, když nechodíte na rande, mohli byste to zkusit a jít místo nás do kina,“ odvětil Mycroft. „Ať nepropadnou lístky.“

„To je skvělý nápad,“ usmál se Jim a zalovil v kapse. Vytáhl dva lístky a položil je na stůl. „Jsou do zadní řady, nejlepší místo na muchlování.“

„Jime!“ Mycroftovi zahořely tváře.

„Co jsem řekl? Nevím, co ti na tom vadí. Minule v tom divadle..“

„Jamesi Moriarti!“ Mycroft se přetočil a zakryl mu dlaní pusu.

„A jé,“ Sherlock se zasmál. „Kolikrát jsem v dětství slyšel ono Sherlocku Holmesi! Nejvíc mu vždy vadilo, když jsem pitval zvířata.“

„Ano,“ Jim se vymanil z Mycroftova stisku. „Kvůli tomu se se mnou nebavil celý týden,“ povzdechl si.

„Můj rekord byl sedm měsíců,“ pousmál se Sherlock. John střílel pohledem z jednoho na druhého.

„To bych nepřežil,“ odvětil Jim a políbil mračícího se Mycrofta. Naštvaný pohled se ihned rozplynul.

„Pojďme na tu výstavu,“ vzal Jima za ruku a táhl ho ke dveřím. „Měj se bráško, Johne, dávej na něj pozor.“

„Ano, dávejte na sebe pozor, toho vraha nechte na nás,“ dvojice vypochodovala ze dveří. Sherlock se zatvářil pobaveně, John seděl s otevřenou pusou.

„Co jít na rande, Johne?“

„Muchlovat se v kině?“ John se usmál. „Fajn.“ 

- Zpět na seznam povídek: ZDE -